V dnešní době, kdy lidé, jak se zdá, stále ještě nepochopili, že válka není racionální způsob řešení neshod, jsem hrdý na to, že mohu předvést projekt Shůry a sdělit této generaci, že válka přináší pouze utrpení. Mé zážitky s tzv.
hibakuša (těmi, kdo přežili svržení atomové bomby) a lidmi, kteří přežili letecké bombardování zápalnými pumami v japonských a evropských městech, jsou pro mne hlubokým poučením. Kdykoli se setkám s někým, kdo přežil válku, uvědomuji si, jak obrovské štěstí mám, že jsem válku sám nezažil. Dnes jsem si vědom toho, jak je život křehký. Každý, koho jsem fotil, byl velmi vstřícný a inspirující. Tito lidé projevili neuvěřitelnou odvahu, když hovořili o zážitcích, které jejich životy změnily navždy. Považuji za velké štěstí, že jsem s nimi mohl strávit čas.
Na základě těchto rozhovorů se zrodila nová přátelství, která přesahují
generační i etnické odlišnosti. Slova v učebnicích dějepisu byla
obdařena hlasem a tváří. Většina lidí nahlíží na válku pohledem
statistiky a dat. Zapomínáme, že válka postihuje skutečné lidi. Hlasy a
tváře obyčejných lidí jsou v knihách opomíjeny. Podařilo se mi tyto
hlasy najít. O lidech, které jsem fotografoval, přemýšlím každý
den. Podnítili ve mě potřebu dále se vzdělávat. Mé cesty mě zavedly do
Hirošimy, Nagasaki a Tokia (Japonsko), Drážďan (Německo), Věluně
(Polsko), Coventry (Anglie), Rotterdamu (Nizozemsko) a Ústí nad Labem
(Česká republika), kde jsem zaznamenal tváře těch, co přežili, a budu to
dělat do té doby, než umlkne poslední z těchto hlasů. Je to svědectví o
tom, že válečné utrpení je univerzální. Postihuje lidi všech kultur a
národností. Pro mou generaci je toto poslední příležitost,
jak se přímo od těch, kdo přežili útrapy druhé světové války, dozvědět,
že z války nemá užitek žádná lidská bytost.
Doufám, že
nezapomeneme na ty, kdo kvůli válce přišli o život, ani na ty, jimž
válka život navždy změnila. Je důležité, abychom se poučili z minulosti.
Budeme-li činit stejné chyby i dnes, jejich důsledky budou pro všechny z
nás, kdo žijeme pod stejnou oblohou, ještě závažnější.
Krátký životopis Paule Saviana Rodilý Newyorčan Paule Saviano mačká spoušť fotoaparátu od svých dvanácti let. Od té doby se jeho tvorba objevuje v časopisech po celém světě a než pevně zakotvil u portrétní fotografie, přijímal zakázky na focení všeho druhu od módy po krajiny. Jeho poslední projekt Shůry (From Above) sestává z portrétů a vzpomínek osob, které přežily svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki a bombardování zápalnými pumami za II. světové války v Drážďanech (Německo), Tokiu (Japonsko), Věluni (Polsko), Coventry (Anglie), Rotterdamu (Nizozemsko) a Ústí nad Labem (Česká republika). Výstava je nadále rozšiřována i do dalších měst, která zažila hrůzy leteckého bombardování za II. světové války. Výstava Shůry byla uskutečněna v muzeích a na dalších prestižních místech v Japonsku, Německu a zcela nedávno také v sídle OSN a Uměleckém muzeu prefektury Nagasaki. V srpnu 2010 byl projekt vydán jako kniha fotografií v limitované edici ve třech jazycích - angličtině, japonštině a němčině. Kniha se prodává v mnoha zemích a vzbudila pozornost médií napříč Severní Amerikou, v Japonsku, Evropě i Austrálii. Projekt byl rovněž hlavním bodem mnoha televizních, novinových i rozhlasových relací po celém světě.
Na rok 2016 je plánováno vydání jeho druhé knihy s portréty lidí, které zasáhlo postavení Berlínské zdi a rozdělení Německa.
Rozhovor Lilli Hornig a Paule Saviano najdete zde!