Už se zdálo, že sklepy plné kompotů z éry našich babiček jsou minulostí. Že tento tradiční způsob konzervace zeleniny, ovoce, hub či masa vytlačila celoroční nabídka čerstvého zboží ze supermarketů. A že by jejich návrat mohla přinést snad jen hospodářská nouze vzešlá z nějaké další války. Ale poslední vývoj v českých domácnostech naznačuje, že domácí kompoty zažívají renesanci. Stojí za tím touha po zdravější výživě a ekologičtějšímu chování k potravinám. Právě zavařování umožňuje zužitkovat bioprodukty z vlastní zahrádky či z darů lesa. Sbírka obalového skla, kterou disponuje ústecké muzeum, jako jedno z
mála v České republice, zachycuje i rozmanitost a krásu zavařovacích
sklenic vynikajících rozličnými tvary, velikostí a půvabnými firemními
značkami. K jejich velkým producentům patřila i ústecká sklárna založená
v roce 1872 coby největší lahvárna v Rakousko-Uhersku. Čerstvou
akvizicí je pak soubor sklenic s kompletním zavařovacím hrncem značky
„REX“ darovaný Veronikou Kráslovou z Chlumu na Děčínsku.
První
pokusy se zavařováním potravin provedl v roce 1700 Denis Papin vynálezce
papiňáku. Praktické využití se ale tento způsob dlouhodobého uchování
poživatin dočkal až o sto let později. Zásluhu na tom nesl Napoleon
Bonaparte, který vypsal vysokou odměnu za řešení problému se zásobováním
vojska jídlem. Tak vznikla první konzerva sterilizovaná varem. Sklenice
se začaly pro týž účel užívat až zásluhou německého chemika Rudolfa
Rempela, jenž v roce 1880 vymyslel zavařovačku s gumovým těsněním a
později i další příslušenství pro zavařování kompotů. Vše patentoval
roku 1892 a hned našel podnikavce, který se jeho nápadu ujal. Jmenoval
se Johann Carl Weck a zrodily se zavařovací sklenice „Weck“ se značkou
jahody. A už na vždy se staly králem německého trhu v tomto sortimentu. V
Německu se pro zavařování „Einkonchen“ vžil lidový termín „Einwecken“,
který v roce 1907 přešel do spisovné němčiny.
V českých zemích
získal dominantní postavení o něco mladší výrobce „REX“. Také se v
češtině ke slovu zavařovat ustálilo synonymum „rexovat“ (obdobně jako
existuje k vysávání „luxovat“ odvozené od značky vysavačů „LUX“). Ovšem
plejáda značek vylisovaných na zavařovačkách byla podstatně širší a
některé zněly z dnešního pohledu dost kuriózně, třeba: „Frauenlob“
(chvála hospodyně), „Immerfrisch“ (stále čerstvé), „Reichsglas“ (říšská
sklenice) nebo „Namenlos“ (bezejmenné).
