24. 9. 2016 – 26. 2. 2017Vraťme se teď o více než třicet let zpátky v čase. Začátek osmdesátých let dvacátého století, doba obrovského boomu domácích počítačů vrcholí. Doba, kdy se vedle nesmírně drahých, velkých a zčásti i jednoúčelových a pro obyčejného smrtelníka tak zcela nedostupných profesionálních počítačů začíná objevovat na světovém trhu vpravdě domácí, osobní počítač, počítač určený pro běžného uživatele, počítač určený především pro zábavu. Byla to jen malá krabička v podobě klávesnice, pod níž je však umístěn celý počítač. Ten se připojil k libovolnému domácímu televizoru a k magnetofonu, co byl doma k dispozici. Programy se ukládaly na klasickou magnetofonovou kazetu, nahrání jedné takové hry trvalo běžně až pět minut a když se nahrávka s chybovým hlášením "Tape loading error" nepovedla, muselo se znovu, od začátku. Ale kolik tento malý počítač přinesl radosti a zábavy, kolik probdělých nocí s ním člověk strávil při té dobrodružné cestě seznamování se s taji výpočetní techniky? Kdo z tehdejších elektrotechniků a nadšených obdivovatelů výpočetní techniky by alespoň trochu nezatoužil po tom stát se hrdým majitelem takového moderního kusu elektroniky, jako je osobní počítač?
Československo, rok 1986: Počítače v našich obchodech stále nejsou a pro
dovoz počítačů ze Západu je uvalené přísné embargo, na Východě se
domácí „kompjutry“ ani nevyrábějí. Čas od času se nějaké to Atárko,
Sharp nebo Sord objeví v Tuzexu. Jenže bony stojí u veksláků na
Václaváku až pět korun jeden a to není žádná láce. Pašování ZX Spectra v
kapse kabátu přes hranice je příliš riskantní a přes ně vás stejně jen
tak nepustí. Bohatého strýčka na Západě nemáte a v devizové měně vám
běžně také plat v zaměstnání nevyplácí.
Jen mimořádně zdatní a
šikovní jedinci si dokáží svůj počítač vyrobit ze stovek (tehdy taktéž
drahých) součástek dle návodů a schémat v časopise Amatérské rádio. Kdo
chce tedy legálně přijít do styku s počítačem, moc možností mu nezbývá.
Krom koupě od nějakého pašeráka na burze je jednou z možností také
návštěva nějakých zájmových kroužků příznivců výpočetní techniky, které
vydávají i literaturu dané počítačové platformy (mimoto už v té době
vychází i množství různých počítačových časopisů). Pokud se jedná ještě o
dítko školou povinné, při troše štěstí mají právě v jeho škole nějaký
ten kroužek výpočetní techniky, kde se lze naživo seznamovat s žlutým,
topícím IQ151 s kulatými a nepohodlnými klávesami, počítačem, vyvinutým v
ZPA Nový Bor. Někde možná mají už PMD 85, jinde disponují jen
primitovním PMI80 s pouhým jediným kilobajtem operační paměti, s
kalkulačkovou klávesnicí a displejem, do něhož se programuje přímo ve
strojovém jazyku procesoru MHB8080.
O rok později se však situace
radikálně mění - ve vybraných obchodech s elektronikou a
elektrosoučástkami se objevuje náš skutečně první domácí osobní počítač!
Je jím Didaktik Gama, prakticky se jedná o klon známého ZX Spectra, s
osmdesáti kilobajty paměti a procesorem Z80. Fronta dychtivých zájemců
se vytvoří před výlohou obchodu už předešlý večer před avizováním
zásilky. Přivezou totiž jen padesát kusů, které budou jistě záhy
vyprodány za cenu Kčs 6300,-, což v té době představuje částku celých
tří měsíčních platů. Kdo však chce počítač, musí počítat s jistými
výdaji. Šťastlivec, na kterého se tentokrát ještě dostalo si jej s
nejvyšší opatrností a láskou odnáší domů a poté ho ještě s důslednější
pečlivostí připojuje k napájecímu zdroji a magnetofonu Elta. Samým
napětím ani nedýchá, když na černobílém televizoru Tesla Merkur vylaďuje
ten správný kmitočet. A už je to tu! Obrazovka se bíle rozsvítí a v
její spodní části se objevuje nápis: "© 1987 Didaktik Skalica". A může
se začít...
Stalo se to, že jsem se před deseti lety stal sběratelem
těchto krásných, úžasně jednoduchých, však vzhledem ke značnému
hardwarovému omezení na operační paměti i stojovém výkou svým způsobem
geniálních strojů. Jak už to tak bývá, přišla nostalgická touha si
připomenout ty krásné, objevovací i tvůrčí chvíle s novým nejbližším
přítelem - s počítačem. Nebyl v té době žádný internet, neexistovali
žádné sociální sítě. S kamarády stejných zájmů jsme se scházeli osobně a
dělili se o své zkušenosti a objevy, vyměňovali si nahrané kazety s
hrami i jednoduchými programy. V Art Studiu jsme kreslili tu
kostičkovanou, graficky nedokonalou grafiku, kterou jsme pak tiskli na
jednojehličkové tiskárně BT100. Na tiskárně, která požírala zásadně
papír s kopírákem a vytisknutí jedné A4 strany ji s velkým rachotem
zabralo téměř půl hodiny času. Malovat se dalo i na plotru z
Laboratorních přístrojů Praha, tam zase stačilo nasadit obyčejný
centrofix. Naše programovací schopnosti jsme pak také použili do svých
ještě primitivnějších her, textovek a grafických demo-ukázek. V pozadí
her hrála hudba od Františka Fuky.
Vím a věřím, že to tak a podobně
zažívalo spoustu dalších tehdejších uživatelů osobních počítačů, ať už
jím byl majitel Didaktiku, Atari, Commodora nebo ZX Spectra. A toto
všechno bych svou výstavou chtěl současnému člověku - uživateli
výkonných moderních domácích počítačů - připomenout, přiblížit a
představit. Přijďte se podívat a dobře si to užijte!
Petr Váradi
Autor a majitel výstavy „Počítačový dávnověk“