Velemloky rodu Andrias lze nalézt v současnosti v Číně a v Japonsku. Mají zachovánu řadu primitivních znaků, typických pro jejich vyhynulé předchůdce, a do dnešní doby se příliš nezměnili. Jsou proto nazýváni „živoucí fosilie“. Odborníky bylo zjištěno, že tato zvířata obývala v období terciéru (od miocénu do oligocénu, tedy přibližně před 25 miliony let) i evropský kontinent. Zkamenělina třetihorního velemloka hrála významnou roli zejména v počátku vývoje paleontologie. První nález učinil Johann Jacob Scheuchzer, přírodovědec z Zurichu, který v roce 1725 v lomu u Öhningen u Bodamského jezera objevil asi metr dlouhou kostru neznámého tvora. Nesprávně ho však považoval za ostatky dítěte, které zahynulo při biblické potopě (tzv.
Homo diluvii testis). Fosílie byla určena až o více než 80 let později G. Cuvierem na základě srovnávací anatomie, nazvána byla
Andrias scheuchzeri. Postupně byly v lomu Öhningen nalezeny další tři desítky pozůstatků těchto tvorů. Během 19. a především 20. století se pak fosilní velemloci začali objevovat poměrně hojně na více než dvaceti různých lokalitách – hlavně v dnešním Německu, Rakousku a také na území Čech.
Gustav Karl Laube, který zkoumal fosilie třetihorních ryb, želv a
dalších živočichů z podkrušnohorských pánví, publikoval v roce 1897
článek, ve kterém ohlásil objev prvního velemloka v Čechách, učiněný na
lokalitě Břešťany u Bíliny. Svůj nový nález pojmenoval
Andrias
bohemicus, tedy „český velemlok“.
Ve sbírkách Muzea města Ústí nad
Labem je uloženo celkem pět fosílií velemloka (
Andrias bohemicus), které
reprezentují různé části kostry – lebku, části páteře a obratle.
Všechny nálezy pocházejí z Břeštan u Bíliny a do muzea byly získány v
letech 1912 až 1931. Tři z těchto zkamenělin popisuje A. Liebus ve svých
studiích z roku 1929. Jde o poslední významné nálezy z této lokality,
která již byla definitivně odtěžena povrchovým lomem.
