„Vyhnaní“

Přesně před sto lety čekaly v Ústí nad Labem netrpělivě na svůj návrat domů desítky Italů z provincie Trento, které vyhnala ze svých domovů v roce 1915 válka. Doma je čekaly rozstřílené domy a zdevastované vinice. O jejich pohnutých osudech vypráví nová česko-italská výstava „Vyhnaní“, kterou zahájí Muzeum města Ústí nad Labem vernisáží 18. 12. 2018 v 17.00 hodin.

 

„Česká republika a dnešní italská Autonomní provincie Trento mají společnou historii jako bývalé součásti Rakousko-Uherska. Obě tyto bývalé části monarchie si letos připomínají stoleté výročí odtržení. A máme toho překvapivě společné více, především tři a půlletý pobyt trentinských uprchlíků na mnoha místech Čech a Moravy, včetně Ústí nad Labem,“ komentoval zaměření výstavy kurátor Martin Krsek. Trento mělo smůlu, že po vyhlášení války Rakousku-Uhersku Itálií se ocitlo na frontové linii. Rakousko i Itálie evakuovalo tamní obyvatelstvo. Šlo o více než 100 tisíc lidí, z nichž 35 tisíc skončilo na území dnešní České republiky.

„Podle nařízení jsme si mohli vzít jídlo jen na pět dní a s sebou jenom jeden balík o pěti kilech. Lidé byli bez sebe, nevěděli ani, co dělají. Odtáhli jsme věci do sklepa a věřili, že tak budou v bezpečí, pak jsme si připravili trochu jídla a vyrazili s  rancem na zádech jako poutníci,“ představuje expozice úryvek deníku jednoho z nich Melania Moiola. Výstavu připravila italská vlastivědná společnost „Laboratorio di storia“ z Rovereta ve spolupráci s vojenským a městskými muzeem tamtéž. Nejdříve putovala po Itálii, pak byla připravena česká verze, která už navštívila devět měst. Zahrnuje fotografie, zvukové nahrávky pamětníků, filmové záběry i některé autentické předměty. Ústeckou verzi navíc rozšíří dobová ústecká kronika, pojednávající o osudu místních „Trentiňanů“. Vernisáže se zúčastní spoluautoři výstavy z Čech i Itálie. Výstava potrvá do 27. 1. 2018.   

Ve čtyři ráno dvacátého sedmého jsme se podruhé vypravili s našimi ranci vstříc osudu. Cesta z Mori do Rovereta vede skrze vinice, ale ten den byla nebohá krajina zničená, rostliny zadupané do země. Muži, ženy, staří, děti, všichni se svým břemenem na zádech zamířili na nádraží. Muži odváděli dobytek, aby ho odevzdali armádě, ženy nesly nebo vedly za ruku své děti, které brečely a křičely, staří seděli na malých povozech a plakali, modlili se a loučili s rodnou zemí, kterou možná už nikdy neuvidí.

Ines Zanghielli

Jazyk, můj ty Bože, byl utrpením hlavně na začátku, to bylo jako bys byla němá, dělaly se pohyby a posunky a často nadarmo.

Jaká to byla potupa, když jsi se šla s penězi v ruce na něco poptat a oni ti odpovídali s tím jejich „Nemáme.“

Když nás v krámě vždycky obsloužili jako poslední a nechali nás čekat hodiny a hodiny s obvyklou výmluvou: Vy máte času dost.

Rosina Bonvecchio

Vesničky v Údolí [Vallarsa] byly k nepoznání, všechny domy vypadaly jen jako hromada kamení a vápna. Všude na zemi byly hluboké díry a ani se nechce věřit, že jsou od bomb. Ploty z ostnatého drátu a spousta tunelů vyhloubených v horách vyvolávaly špatný pocit.