EXPONÁT MĚSÍCE BŘEZNA - Terezínské poukázky (1943-1945) a jejich zapomenutý příběh

Dne 15. března 1939 se do budovy Národní banky Československé dostavil zástupce Německé říšské banky Dr. Friedrich Müller s početnou skupinou příslušníků SS, aby převzal dozor nad touto institucí. Na základě vládního nařízení č. 96/1939 Sb byl změněn název ústavu a vznikla Národní banka pro Čechy a Moravu, přičemž dosavadní orgány této instituce zůstaly formálně zachovány. Okupační správa uplatňovala svůj vliv prostřednictvím zmocněnců říšské banky i říšského ministerstva hospodářství a řídila personální politiku. Návrhy, rytecké práce i tisk protektorátních platidel probíhaly pod dozorem okupační správy v sekci Tiskárna bankovek. Sem také koncem roku 1942 zaslal úřad říšského protektora příkaz k vyhotovení poukázek v hodnotě 1, 2, 5, 10, 20, 50 a 100 korun určených pro židovské ghetto v Terezíně. Zakázku měl provést přední rytec Jindra Schmidt, jemuž bylo donedávna připisováno také autorství návrhu. Výstavka upozorňuje na doposud málo známé skutečnosti, které se zrodu tohoto platidla týkají a připomíná osobnost a osud všestranně nadaného a v numismatické literatuře doposud opomíjeného skutečného autora návrhu.

Původní návrh – včetně polopostavy Mojžíše držícího desky s deseti přikázáními – totiž vytvořil židovský umělec Franz Peter Kien, od roku 1941 zástupce vedoucího v kreslírně Technické kanceláře židovské samosprávy v terezínském ghettu. Tento návrh byl předložen Reinhardu Heydrichovi, který nebyl spokojen s údajně příliš árijskými rysy židovského proroka a požadoval také, aby Mojžíšova ruka zakrývala přikázání „Nezabiješ!“. Tyto připomínky pak museli vzít v úvahu i pověření zaměstnanci Tiskárny bankovek. Rytecký přepis Jindry Schmidta však přes některé změny (hlubší vrásky) vysloveně negativní dojem nevyvolává. Terezínské poukázky sice oficiálně platily od 21. dubna 1942 do 30. dubna 1945, ve skutečnosti však neměly žádnou platební sílu. Byly spíše součástí kamufláže, která měla zakrýt skutečné poměry v ghettu a daly se využít během mezinárodních inspekcí Červeného kříže.


Franz Peter Kien (1919 Varnsdorf – 1944 Osvětim-Birkenau) byl nadaným výtvarníkem (kresby, malby, grafika), básníkem (sbírka Morové město), dramatikem (hra Loutky) i autorem libreta k opeře Viktora Ullmana Císař Atlantidy. Pocházel z německy mluvící rodiny varnsdorfského textilního podnikatele, důležitá léta dospívání však prožil v Brně, kde absolvoval reálné gymnázium. V letech 1937 až 1939 studoval na pražské Akademii výtvarného umění u Williho Nowaka. Když byl pro neárijský původ vyloučen ze studia, vzdělával se na soukromé výtvarné škole Officina Pragensis. Zároveň se jako učitel kreslení věnoval dětem, které už nesměly chodit do školy. Tehdy se také oženil s Ilse Stránskou, kterou často maloval. Koncem roku 1941 byl deportován do Terezína, kde se stal zástupcem vedoucího v kreslírně Technické kanceláře židovské samosprávy. Jeho zátiší a výjevy ze života zachycují každodenní život ve městě. Protože nechtěl opustit svou ženu a rodiče, nechal se dobrovolně zařadit do jednoho z posledních transportů do Osvětimi (16. 9. 1944), kde v říjnu 1944 podlehl infekčnímu onemocnění. Kienovy literární i výtvarné práce zachránila jeho přítelkyně a spolupracovnice z kreslírny Helga Wolfensteinová, která se v Terezíně dočkala konce války. Tuto pozůstalost pak uchovávala u jedné ze svých tet v Brně a když později opustila Československo, byly Kienovy práce zkonfiskovány (1971) a předány do Památníku Terezín.

Osobnosti Franze Petera Kiena se v rámci projektu „Zmizelí sousedé“ věnovali studenti Biskupského gymnázia ve Varnsdorfu a zasloužili se o to, že byla na jeho rodný dům umístěna pamětní deska.