Fotka byla pořízena v zimě 1959. Ukazuje mne jako 19letou dívku v hnědém, ¾ kožíšku. Vzpomínám si, že mi padl jako ulitý a krásně hřál. Nosila jsem ho za účelem „větrání“ a zacházela s ním velmi opatrně. On mě totiž nepatřil.
Jak jsem k němu přišla? Jezdívaly jsme s mojí matkou, Friedou Lischke, z Děčína do jejího rodiště do Království (Königswalde) u Šluknova a vždycky jsme navštívily paní Semerádovou v její útulné chaloupce. Ona se ještě před válkou v první Československé republice provdala za Čecha, pana Semeráda, a proto nemusela po válce opustit svůj domov. Měla syna Karla v mém věku, který mi už jako školák imponoval, protože měl na kontě plno uličnických kousků. Po válce často utekl i z domova, většinou, když mu hrozil nějaký trest. Že také utíkal přes blízkou hranici s Německem ke své odsunuté tetě, nebylo pro jeho rodiče zrovna příjemné. Ale to se časem poddalo, zejména i proto, že hranice i se spřáteleným NDR byla uzavřena.
U paní Semerádové bylo vždy k vidění plno krásných věcí, které si u ní němečtí sousedé a přátelé uschovali, když museli ve spěchu opustit své domy jen s nejnutnějším zavazadlem. Paní Semerádová opatrovávala celé sady porcelánových servisů, obrazy, koberce a také tento kožíšek. Paní Semerádová byla toho názoru, že se musí větrat, a že při mém studiu v Praze k tomu bude nejlepší příležitost. To jsem ráda udělala. Nejen, že mne v hubených 50. letech hezky hřál, ale dělala jsem s ním i parádu.
Měla jsem velkou radost, když mně jednoho dne paní Semerádová řekla, že jí známí z Německa napsali, že si mohu ten dobrý kousek ponechat. Že se jim mezitím daří dobře, a že natolik přibrali na váze, že by nikomu z nich už nepasoval. I to byla 50. léta.
Ing. Erika Lischke-Bahníková, Ústí n. L.
