Moje jméno je Hedwig Rothe. Narodila jsem se 31. října 1933 jako osmé dítě manželů Karla a Herminy Kammelových v Hradišti/Ratsch. To je malé místo poblíž Levína a Lovečkovic na Litoměřicku. Moji rodiče měli malé hospodářství, které nás všechny uživilo.
…Když chodili moji bratři Karl a Josef do školy, existovala výměna školáků (tzv. handl). Němečtí mládežníci museli do českých rodin, aby se naučili řeč, a naopak. To mělo mé rodině v budoucnu přinést štěstí. Přišel rok 1939. Bratr Karl a Josef a muži mých sester Marthy a Marie museli narukovat k Wehrmachtu. Jako u všech rodin přišla starost o syny, muže, bratry a otce i z naší rodiny. Ale stal se zázrak, všichni čtyři tu barbarskou dobu přežili.
V průběhu války měla naše rodina jednoho nuceně nasazeného. Přišel z Ukrajiny a jmenoval se Wenzel. Bylo mu 17 let a pořád se mu stýskalo po domově. Moje matka ho utěšovala. Měl se v naší rodině dobře. Přestože to bylo přísně zakázáno, obědval vždy s námi u stolu. Máme také fotku z poslední zabíjačky, kde je Wenzel zobrazený.
To bylo na jaře 1945. Rudá armáda přišla do Sudet. U nás byl Wenzel a ochraňoval nás. Díky tomu jsme byli ušetřeni útoků. Krátce nato přinesli muži, kteří pracovali ve městech, zprávu, že všichni Němci musí opustit vlast. Netrvalo to dlouho a jednoho dne stál před dveřmi Mirko. To byl ten mladík, který se ve výměně s mým bratrem Josefem u nás před válkou učil němčinu. „Přišel jsem, abych vás chránil,“ zněla jeho slova. To byla pro nás naděje, neboť se šuškalo, že maminka a sestra Walli půjdou do tábora v Terezíně. Za to, že se to nestalo, můžeme poděkoval Mirkovi.
Mezitím musela také z naší vesničky první rodina opustit domov. Slyšela jsem ještě nářek té paní a dětí. Moje matka šla se mnou do malého lesíka nad Hradištěm. Tam jsme plakaly a modlily se. Až do února 1946 jsme mohli zůstat doma. Pak už nemohl ani Mirko pro nás nic víc udělat. 16. února nastal čas. Mohli jsme si vzít věci, peřiny a potraviny. Jablka zabalila moje matka do hrnce. Na tomto hrnci jsem později seděla na nákladním voze uprostřed kupy koňského hnoje. V Ústí jsme museli přes labský most. Tady na nás přihlížející obyvatelé plivali. Něco takového se nám ale stalo jen jednou.
Z Ústí jsme dorazili k Mělníku. Tady nás přidělili jedné české velkostatkářské rodině. Moje sestry, otec a bratr Willi museli pracovat, moje matka, neteř Valerie a já, ne. Měli jsme vlastní pokoj a také dost jídla. O nedělích jezdila statkářka na kočáru na bohoslužbu. Já s matkou jsme mohly jezdit s ní. Zůstali jsme u nich do podzimu. Pak jsme museli definitivně pryč, do Německa. V dobytčích vagónech jsme jeli v ústrety nejisté budoucnosti. Na hranicích jsme vyhodili z vlaku naše bílé rukávové pásky (povinně nošené označení Němců v Československu, pozn. překl.). Ležely jich tam už tisíce.
Bylo nám řečeno, že pojedeme do americké zóny. Co jsme nevěděli, že už v Trogau bylo rozhodnuto jinak. Náš nový domov leží v ruském sektoru. Přijeli jsme do Hettstedtu. Tady jsme byli rozdělení a náš transport mířil na Gröbitz - malou vesnici na jihu Saska-Anhaltska. Krátce před naším cílem jsme ještě prožili srážku našeho vlaku s protijedoucí soupravou. Jako zázrakem ale nikdo nepřišel ke zranění.
Na cílové stanici stálo nákladní auto, které nás a ještě dvě další rodiny mělo odvézt do Gröbitz. Řidič toho náklaďáku se stal za pár let mým švagrem a jeho závozník mým mužem. Dorazili jsme do rodiny Tauchlitzů. Byl podzim a z čerstvě vyoraných brambor nám paní Tauchlitzová uvařila na přivítanou polévku. Dodnes vím, jak chutnala. K tomu čerstvé kyselé okurky. To bylo sváteční jídlo. V Gröbitz nám začal zase normální život. Musela jsem do školy. V průběhu odsunu jsem zameškala celý školní rok...
…Často jsem zavítala s mým mužem a mými dcerami do staré vlasti. Je to překrásný kus země. Ale můj současný domov je tady v Gröbitz.
Zkoušeli jsme také najít Mirka. Bohužel se nám to nepodařilo. To je velká, velká škoda. Rádi bychom mu zase řekli „Díky“.
Z nás osmi sourozenců Kammelových žijí jen ještě moje sestra Maria, je jí 103 let, já a můj bratr Willi.
Z německého originálu přeložil a zkrátil Martin Krsek
