Do činžovního domu v Marxově ulici jsme se s rodiči přestěhovali v roce 1947 z Děčína. Místo spíže se používaly almárky na chodbě, topilo se uhlím, které se nosilo ze sklepa a tam se také muselo složit. V domě byla prádelna s kotlem na vyvařování a pro sobotní koupání se ze sklepa, kde nebylo světlo, nosila vanička. Voda se ohřívala na kamnech a dost se s ní šetřilo, protože použitá voda se zbytky potravin se musela nosit na WC v mezipatře. Někdy koncem padesátých let byl vodovod v bytě, ale bez odpadu. Občas tím docházelo k maléru s přeplněným kbelíkem. Veškerý náš život tehdy byl v kuchyni, druhá, nevytápěná místnost sloužila jen na spaní. V takovém bytě naše čtyřčlenná rodina až do roku 1964 bydlela.
Po válce bylo odsunuto německé obyvatelstvo a do Předlic přichází noví obyvatelé, zejména mladí různých národností. Jako děti jsme netušily, že chodíme do bývalé německé školy, učily jsme se česky a dlouho nevěděly, že se v rodinách mluví i jiným jazykem, zejména německy, slovensky, polsky, ukrajinsky i maďarsky. Takto jsme se nikdy nedělily, ano rozlišovaly jsme, kdo bydlí v Nových a kdo ve Starých Předlicích či v Kolonii, i zda žák patřil do A, B či C třídy, prostě běžná dětská rivalita, kdo je lepší. Běžně jsme používaly poněmčená slova, a tak jsme chodily do konzumu, který zpočátku byl na rohu naší ulice s ulicí Řeháčkovou, nosily fusekle, tedy ponožky, a používaly mnoho dalších výrazů, které překvapovaly učitele, kteří přicházeli z vnitrozemí. O odsunu jsme nevěděly také nic. U nás v domě žilo několik rodin a většinou ženy moc česky neuměly. Naše sousedka na patře se jmenovala Marxová, tak když jsem se jí ptala, jestli se ulice jmenuje po ní, tak jen horlivě pokyvovala: „ja, ja“ a já jí věřila. Hodně později jsem zjistila, že ulice nese tento název už od roku 1929 podle filozofa Marxe.
Dole v přízemí bydlela rodina Neumannů. Starý pán pokuřoval z fajfky z okna a nechal se rád přemluvit k vyprávění o své udatnosti v I. světové válce až do chvíle, kdy ho jeho žena zahnala se slovy, ať si nevymýšlí. Nájem bytu tehdy byl 30 Kč měsíčně. Za pár let se vedle začalo stavět dětské hřiště, dnes už neexistuje. Náš bývalý dům byl nedávno po vyhoření zbourán. V domě bydleli Válkovi, pán promítal v kině, jeho paní mluvila také špatně česky. Smíšená manželství byla v pohraničí běžná. Rodina Pitova se přistěhovala z vnitrozemí, a právě oni byli zakládající členové Obce baráčníků v Předlicích. Původně schůzovali v domě u Matoušků, později se složili na dům ve Starých Předlicích.
Běžně jsme chodily s bandaskou pro mléko, do drogerie s lahví na ocet a petrolej, co se dalo, pálilo se v kamnech, takže odpad byl minimální. Občas se chodilo k řezníkovi, byla tam cukrárna, kde jsem si kupovala, pokud mi babička přispěla korunou, fialky, tedy bonbony. Vynikající. Byla tam i prodejna textilu, kde jsem chtěla koupit mamince k Vánocům svetr za 2,30 Kč, no musela jsem prodavačce ukázat, který za výlohou to je. Chtěla ho také. Dost jsem o koupi přemýšlela, dvě koruny jsem měla našetřené, ale kde sehnat ten třicetník. Vyřešila to prodavačka, stačilo odstranit smítko za tou dvojkou... ( bohužel to nebyla desetinná čárka). Tak maminka dostala k Vánocům za ty dvě koruny droždí. Špatné vzpomínky jsem měla na holiče pana Gregora, kterému jsem utekla s napůl ostříhanou hlavou a pak zažívala doma muka s dostřiháváním tupými nůžkami podle kastrolu. O mnoho let později něco podobného zažila moje dcera, která šla také s babičkou ostříhat. Ta se slovy „ostříhejte ho“, nechala vyrobit dceři klučičí účes, což ona přijala s pláčem. Teprve při uklidňování přišla kadeřnice na to, že stříhala holku. Už se nedalo ale nic dělat. Babička také česky moc neuměla.
V Předlicích bylo několik hospod. Do dnešních dob vydržela prakticky jediná, Lednice, která je na rozhraní Starých a Nových Předlic. Byla dlouho opuštěná a měla to štěstí, že nakonec ji nepostihl osud těch ostatních, nebyla zbourána, ale obnovena. Sál tehdy sloužil na tancovačky a také tam bylo venkovní posezení. Ovšem jako děti jsme my z Nových Předlic chodily nejvíce do Lidáku. Bylo tam dřevěné pódium, které tam dlouho nevydrželo, hřiště, kde kluci hráli fotbal, ovocné stromy, na které jsme lezly, potok, přes který se dalo dostat na druhou stranu, kde se pěstovaly hrachové lusky a hlídači bylo snadné utéci. My starší, sportovně zdatní jsme se dostávali přes vodu pomocí spletených větví vrby, no občas to nevyšlo, ale výchovný pohlavek za mokré a zablácené oblečení nás od dalšího neodrazoval. Lidový dům byl postaven v roce 1926 a byl u něho velký sál, kde se konaly taneční zábavy, plesy, schůze, divadla, školní a sportovní besídky, dokonce i masové očkování dětí, také jsem to nedobrovolně absolvovala. Také se tam zvaly zájezdní skupiny a největší úspěch mělo pásmo „Z babiččiny krabičky a dědovy škatule“ v té době známý pořad písniček v televizi. Tam jsem také slyšela písničku Slunečnice v podání Inky Zemánkové, která ji musela několikrát opakovat. Údajně koncem války byl v Lidovém domě i zajatecký tábor ruských vojáků a někteří tam byli ve společném hrobě pohřbeni. No nevím, na jméno toho starého pána, co to říkal, si nepamatuji.
Dalším našim nezbednostem poskytoval prostor vrch „Střižák“ a jeho studánka. Vodu z ní jsme běžně pili netuše, jestli je hygienicky závadná či nezávadná, pokud vím, nikomu potom nic nebylo. Vrch byl zarostlý stromy, mezi kterými se kličkovalo na kolech a hrálo spousty dalších her. U potoka byla zahrádkářská kolonie, nebyla nijak oplocena a často jsem si přes ni krátila cestu k babičce. Občas i utrhla rybíz, protože ten byl z naší původní zahrádky, takže jakápak krádež. Ty zahrádky měly stejné dřevěné domky s malou verandou, byly stejně veliké. Teprve nedávno jsem se dozvěděla, že vznikly za 2. světové války s typickou německou důkladností a jejich plány se našly v archivu.
Důlní činnost se blížila a místo pole za potokem se objevily haldy vyvezené hlušiny. Místní si brzy všimli, že obsahuje i uhlí, a tak se chodilo Na kypu s kárkou, s kbelíkem či pytlem a nezbytnou motyčkou na kopání uhlí. Naše maminka se tam bála chodit, tak jsme tam byly jen 2x. Zato naše sousedka, stará paní z vedlejšího domu, ta už v 8 hodin ráno přijížděla s kárkou plnou uhlí. Důlní činnost se zastavuje v těsné blízkosti Starých Předlic. Životní prostředí v blízkosti dolů z jedné strany a průmyslových komplexů z druhé ovlivňuje zdraví obyvatel a přispívá v 60. letech minulého století k jejich stěhování. Byty se začaly vyprazdňovat a začíná příliv jiných lidí. Že s nimi soužití nebude jednoduché, jsem pochopila jednou navečer, když jsem se vracela domů. V té naší ulici byl vždy poměrně klid a najednou všechna okna jsou otevřená a lidé v nich a dívají se směrem k baráku, kde bydleli Kindlovi. Tam lítaly ven talíře, nádobí a mnoho dalších věcí na skupinu, která byla venku a házela to zpět i s kameny. Když jsem tam docházela, přijela policie, tehdy SNB. V momentě všechny plaňky u Lidáku byly vytrženy a skupina z baráku se přidala k té venku proti policajtům. Ti po chvíli odjeli a boj mezi skupinami za velkého křiku, no spíše řevu, pokračoval dál.
Po přestěhování už jsem Předlice navštěvovala málo, jen do té doby, kdy tam žili příbuzní. Mnohé spolužáky jsem od té doby neviděla a prakticky jsme se rozprchli do celého světa. Také jsme byli vykořeněni z míst svého mládí, i když tentokráte dobrovolně a mnozí velmi rádi. Ale není se kam vracet. Naposledy jsem Předlice navštívila u příležitosti jarní vycházky raději i s průvodcem v roce 2017. Nebyl to nikdo jiný než spolužák a předlický patriot Karel Punčochář, který nám velmi zajímavě a fundovaně ukazoval nejen co kde bylo, ale také, kdo kde bydlel. Mnozí účastníci, protože to byli i bývalí Předličáci, znali i další zajímavosti a doplňovali o své vzpomínky. Některé domy jsou opraveny, některé mají i obnovenou původní výzdobu. Opravami se zabývá i pan Boris Rudý, který z ruin dělá sám domy k obývání. Jeho jsme zastihli v plné práci. Opravené byty pronajímá za velmi nízkou cenu, a i to pomáhá k obnově. Ale stále převažují ruiny, zničené domy a haldy odpadu.
