Zdeněk Urban (nar. 1935)
Na začátku chci vysvětlit, proč píši a kreslím o svém dětství v Jičíně, když už víc než 60 let bydlím v Ústí n. L.
Rodina, do které jsem se narodil, pochází ze severu Čech. Urbanovi a prarodiče Bukovští bydleli v Terezíně. Můj otec byl prvorepublikový důstojník, který sloužil v Děčíně a pak v Litoměřicích, kde jsem se narodil i já. V roce 1937 byl převelen do Jičína, kam jsme se přestěhovali. Bydleli jsme na kraji města, dál už byla jen pole. Kolem domků tekla Cidlina a rozkládal se za ní rybník Kníže. Do dneška si pamatuji, že ulice se jmenovala Hviezdoslavova a číslo domu bylo 170. V celé ulici bylo všeho všudy osm rodinných domků a nás kluků v nich bylo pět.
Holka ani jedna. Mužští tu také chyběli. Dvě ženské byly vdovy, mého tátu zavřeli hned počátkem války Němci, takže moje matka byla také sama. V jednom domku bydlel pan farář a jeho dvě staré sestry a v jiném profesorovi, kteří měli také syna. Ten chodil na procházky se služkou Baruškou a byl tím pádem pro naše akce nepoužitelný.
V Jičíně jsem prožil celou válku, začal chodit, začal chodit do školy a dožil se návratu otce, který byl po skončení války odvelen do Trutnova, kam jsme se přestěhovali.
Válka pro nás děti nebyla tak hrozná. Nebylo sice moc co jíst, všechno bylo na lístky a bylo toho málo, takže jsme byli stále hladoví.
Látky a obleky nebyly vůbec, takže matky na nás přešívaly „ze starého jako nové“, barvily staré látky „Duhou“ (Duha šatů vzpruha). Dospělí poslouchali v rádiu Londýn, což bylo zakázáno pod trestem smrti.
Myslím si, že jsme měli my kluci víc volnosti než dnešní děti. Auta na silnicích nebyla – sebrali je Němci – po zlodějích ani vidu, ani slechu.
Protože nemám žádný literární talent, tak jsem naše příběhy nakreslil.
A to je všechno! Na jaře 45 přijeli Rusové na tancích, táta se vrátil…, ale to už je jiný příběh.