Vyrůstali jsme s o rok starším bratrem Vladislavem v harmonické rodině, tatínek, ač vyučen pánským krejčím, ctil rodinnou tradici a stejně jako jeho otec pracoval na dráze, maminka, vyučená dámská krejčová, byla zaměstnána jako švadlena. Bydliště nám skýtalo neskutečné množství podnětů. Z balkónu bytu jsme měli výhled na Krušné hory, Milešovku, hrad Střekov a Ostrý, pod domem se nabízela zahrada s ovocnými stromy a dole „dýchalo město ve vlnách“. Stačilo prolézt dírou v plotu a mohli jsme se v létě tajně koupat v bazénu „školničky“ – školní zahrady. Ta patřila „Zelené škole“ v Moskevské ulici. Přes údolí bylo blízko i do koupaliště na Klíši. Nestála ještě železniční poliklinika, a tak jsme viděli dole na Fučíkově ulici na prvního máje pochodovat zástupy. Nás ale zajímaly alegorické vozy, na ty jsme se těšili. Z parku k nám doléhala v neděli promenádní dechová hudba z „mušle“.
Ulice bez aut se dětmi jen hemžila, byla v létě naším hřištěm na různé hry a jízdní dráhou, v zimě jsme sjížděli Starou ulicí na sáňkách nebo na lyžích až dolů k tramvaji. A to okolí! Stráň (naproti Šaldově ul.) s možností válet sudy až dolů na „Fučku“ (dnes Masarykova), se zatajeným dechem jsme prolézali zdejšími temnými protileteckými kryty, stráň byla také místem drnových bojů a někdy i s kameny s kluky zezdola. Později jsme za pomoci rodičů vybudovali nad strání hřiště na volejbal a fotbal. Dnes je na stráni zahrádkářská kolonie.
V zimě jsme na hřišti hráli hokej (vodu na zalednění nám poskytl zdarma pan Mercl ze sousední vily). Dodnes hřiště stojí, má dokonce asfaltový povrch, ale zeje prázdnotou. U stráně byla rokle, zde jsme posedávali u potůčku a ohýnků, lezli po stromech, budovali „bunkry.“ V rokli jsme zkoušeli své kolečkové káry s koly z kočárků, nežli jsme je vytáhli na chodníky (nejlepší dráhou byly dlouhé chodníky v „Koněvce“), v zimě jsme tu měli dráhy pro boby s bruslemi ze „šlajfek“. Dokud v létě 1961 v rokli nepokáceli stromy. Na zavezené rokli stojí garáže.
Dalším místem, které jsme navštěvovali byla louka. Po ní jsme spěchali do „Staré školy“ v Bělehradské, od roku 1959 do „Nové školy“ v ulici SNP. Učitel dějepisu a češtiny Zdeněk Vlk z Hornické s námi míval stejnou cestu a říkal: „Nespěchej, spěcháš do hrobu!“ Byl výborným horolezcem a propagátorem lezení v Tiských skalách. Louka v létě voněla kvítím, v zimě se na ní výborně sáňkovalo. Dnes je místo zastavěné garážemi. Staré škole vládl ředitel Kříž. Čelil nedostatku místa po poválečné populační explozi nejprve směnným vyučováním, později přístavbou pavilonu školičky na zahradě.
Náš tatínek byl pobožný, a tak jsme museli chodit každou neděli na mši do kostela se šikmou věží, nežli jsme si vymohli střídavě navštěvovat i kino. V Hraničáři jsme pak zažívali nejkrásnější chvíle počínaje Pyšnou princeznou a později hlavně s filmy V a W a s nezapomenutelným francouzským filmem Můj strýček. Kostelem jsme si však jako rodina pokazili kádrový profil v očích členů uličního výboru, a tak jsme se na dlouhou dobu stali černými ovcemi společnosti, které vládla ideologie. Ani nepomohla snaha naší maminky žehlit to členstvím ve Svazu československo-sovětského přátelství a účastí na kurzech ruského jazyka.
Po nedělním obědě jsme museli přinést otci pivo z restaurace „Na Skřivánku“, stojící na křižovatce Hornické a Staré, naproti mandlu. Na pivo stoupal příkrou ulicí od svého domku dole ve Staré každou neděli starousedlík pan Ubl, bývalý sociální demokrat. Člověk jako z jiného světa, důstojně a ve fraku s rudým karafiátem v klopě. Po restauraci dnes zůstaly jen kaštany, které stínily přilehlou zahradní kuželnu.
Nedělní odpoledne byla vyhrazena vycházkám s rodiči, někdy také společně se známými, po okolí – na Bukov, na „Věžičku“ (Holoměř). Ze stráně pod ní bylo možno sledovat dění na fotbalovém hřišti Spartaku na Bukově. Také jsme chodili na louky táhnoucí se k Božtěšicím, Kočkovu a Doběticím. Často jsme míjeli „lágr“ – vojenská kasárna na dnešní Severní Terase, kde byli, jak jsem se později dozvěděl, internováni němečtí obyvatelé Ústí před nuceným vysídlením v roce 1945 a někteří naši čeští spoluobčané neměli čisté svědomí, co se týká lidského přístupu k nim. Na podzim nás lákaly lískové oříšky na kraji lesa u Chuděrova a také jablka a hrušky, které jsme paběrkovali na polích tehdy protkaných ovocnými sady.
Se všemi sousedy jsme vycházeli dobře, rodiče byli velice komunikativní, dveře bývaly u nás mimo zimu stále otevřené. Ono i to prostředí k tomu vedlo, do Ústí přibyli po válce ke zbytku původního obyvatelstva lidé ze všech koutů republiky – Češi, Slováci, Romové, Židé, Ukrajinci, výjimkou nebyl ani česko-německo-francouzský původ. Multikulturní prostředí zde bylo již před válkou.
Běžně jsme se stýkali se všemi. Například s rodinou Schade (říkali jsme „Šádů“). Bydleli vedle restaurace. Paní provozovala dámské krejčovství a naše maminka jí půjčovala svou entlovačku (lemovačku) k šicímu stroji. Za každou takovou výpůjčku nám paní dala papírovou tříkorunu „od cesty“, a ta měla tehdy hodnotu, za ní se daly koupit lékořicové pendreky, mejdlíčka, šumáky a další dobroty. Pan Schade, mluvící s roztomilým německým přízvukem, byl topenář a dostal od našeho tatínka zakázku na instalaci etážového topení v našem bytě. Přinesl projekt vzorně provedený, se všemi kótami kvůli správnému spádu, a s kolegou se dali do práce. Jaké bylo naše zděšení, když mu při práci s potrubím pod stropem ujely štafle! Ale milý pan Schade se duchapřítomně zachytil trubky a ta ho udržela, nežli jsme mu přistavili štafle zpět. My, puberťáci, jsme jen tak tak zadrželi smích, když jsme ho viděli viset na trubce. Tak jako trubka vydrželo pak i topení (pracovalo bez oběhového čerpadla jen s přirozenou cirkulací ohřáté vody).
S milými a upřímnými Ševcovými z východního Slovenska, kteří bydleli s námi v domě, jsem v kontaktu dodnes. Odešli z Chemičky kvůli svému zdraví soukromě hospodařit do 12 km vzdáleného Slavošova a tam jsem za jejich Jendou jezdil na kole (Jenda dodnes vzpomíná, jak mu chutnalo jídlo od naší babičky, když čekal na autobus). Každé letní prázdniny jsem trávil v jižních Čechách u druhé babičky pomocí při žních a senách, u nich jsem poprvé jel na koni, zažil provoz velkého hospodářství i otřes ze stavu krajiny a vesnic. Odchod německých usedlíků znamenal hluboký rozvrat, zarostlá pole, bouračky místo stavení. Jedinou kulturou byla hospoda.
Místo našeho dětství se začalo měnit v roce 1967, kdy velká část Hornické a horní část Staré ulice byla zbourána, aby vzniklo nové sídliště. Mnozí z našich kamarádů byli přesídleni do již vystavěné čtvrti mezi ulicemi Malátova a Hoření nad Starou školou. I my, ostatní, jsme s dospíváním a zakládáním rodin většinou odcházeli, takže v „našich“ ulicích zůstalo jen pár pamětníků poválečných let. S nástupem do zaměstnání jsme získali nové známé a přátele. Jan Schmidt z Chemičky, z odboru výstavby, byl mým skvělým „zaváděcím kolegou“ v roce 1972. Obdivoval jsem jeho vyvinuté kritické myšlení. Po revoluci se stal prvním nekomunistickým primátorem města.
Praxi v chemičce jsem využil o čtyři roky později v jejím učilišti při založení a rozvíjení maturitního oboru Mechanik automatizační techniky. Nepočetný učitelský sbor, ale v něm milí lidé mi pomohli nastartovat celoživotní dráhu, kterou zakončuji na strojnické průmyslovce v Plzni.
Osobnost Jaroslava Velinského – Kapitána Kida, muzikanta, skladatele, textaře a spisovatele ovlivnila můj hudební vývoj. Zasloužil se o vznik Porty a nezapomenutelné byly pro mne roky 1974–75, kdy jsem s ním hrál v jeho kapele Krakatit. Zahráli jsme si naposledy v Tisé 17. 7. 2011, několik písní je možno shlédnout na youtube,
například Ráno.
V roce 1986 jsme s rodinou utíkali z kraje pryč od smogu a žlutých chlorových oparů. Abych mohl přestoupit do školy v jiném kraji, musel jsem zdůvodňovat zaměstnavateli, že je to ze zdravotních důvodů dcer i mých (po operaci plic). Vždyť jsme brali tzv. pohřebné – peníze měly nahradit zdraví!
Po patnácti letech odloučení se mi stýskalo, a tak jsem uspořádal setkání rodáků. Napsal jsem pro ně píseň Jak se voda v Labi k Ústí valí. Od roku 2001 jsme se sešli již desetkrát. V roce 2017 jsem pozval na setkání i předválečné ústecké rodáky – Hanuše Adamce a Ericha Lederera, aby promluvili o svém mládí v Ústí. Říkám Hanušovi Adamcovi: „Moje třídní učitelka v základní škole Na Skřivánku se jmenovala Marie Adamcová.“ Hanuš na to: „Marie byla moje manželka.“ Sahám do tašky a podávám mu CD se svými písněmi, které mám náhodou s sebou. „V písni Stará škola zpívám o mnou obdivované učitelce!“ Naposledy mi volá on, jedenadevadesátiletý dlouholetý zpěvák Ústeckého pěveckého sboru: „Petře, sedím naproti škole a zpívám si v duchu tvou píseň o Marii, není to úžasné?“
V roce 2019 překročil celkový počet účastníků setkání už stovku!
Písně: