Hraniční kontroly
Na hranicích to vypadalo třeba následovně: vracel jsem se z krátké pracovní návštěvy v tehdejším Karl-Marx-Stadtu, dříve a dnes Chemnitz. Při odjezdu domů jsem jako dárek dostal krabici s šesti malými šálky. Při přechodu hranic tehdy každý musel projít pasovou a pak celní kontrolou NDR a pak totéž na naší straně. A co se stalo: zkontrolovali mi občanku a výjezdní doložku, popojel jsem k celníkům a uslyšel známé „Zollkontrolle der DDR, Ihre Zollerklärung, bitte!“ Předal jsem celníkovi požadované celní prohlášení, ten ho prohlédl, viděl, že tam cosi přiznávám k vývozu, ale slovům „šálky na kávu“ zřejmě nerozuměl, a proto chtěl vidět, o co jde. Vyndal jsem krabici, on ji zkoumal, otevřel a pak s ní odešel na celnici. Po půl hodině se vrátil a zeptal se:
„Nemáte potvrzenou výměnu peněz, jak jste získal toto zboží?“
„Byl jsem na služební cestě, měl jsem tam zajištěnu stravu i ubytování, peníze jsem nepotřeboval. A ty hrníčky jsem dostal darem od ředitele kombinátu XY.“
„Víte, že je zakázáno vyvážet z NDR porcelán?“
„Ne, nevím.“
„A kde k těm hrnkům máte podšálky?“
„Žádné nemám, dostal jsem jen ty hrnky.“
„Zajeďte támhle stranou a vystupte si. Otevřete všechny dveře a kufr auta.“
Přišel ještě další celník a oba se dali do prohlídky. Mne nešacovali, zato auto prohlédli zevnitř, zespoda, u motoru, pod sedadly, pod rezervním kolem, pod obložením dveří. Po hodině, kdy nic nenašli, následoval další výslech, obdoba toho prvního. Prohlásil jsem nakonec, že netrvám na tom, abych mohl ty hrnky vyvézt, ať je klidně vrátí do kombinátu XY. Oba se na sebe podívali, odešli do kanceláře. Po chvíli se ten první vrátil a zeptal se, kdy pojedu příště do NDR. Odpověděl jsem, že si to ještě rozmyslím, ale hned tak to asi nebude. Znechuceně mi podal krabici a řekl: „Jeďte!“
Na české straně to až na výjimky bývalo o něco lepší. Zejména, když tam sloužil bývalý spolužák:
„Kam jedeš?“
„Jen na skok do Pirny.“
„Hele, kup mi u řezníka šišku mettwurstu a asi půl kila šábeflajš na tatarák, já ti to zaplatím, až pojedeš zpátky, sloužím do šesti.“
„Jo, klidně. Ale prosím tě, až se budu vracet, houkni na německýho kolegu, že ti něco vezu.“
„Jasně, bez obav.“
A bylo po starostech, hranice byla otevřená, auto plné kontrabandu projelo bez problémů.
Naše rodiny
Znali jsme se (my kluci) od mládí. Přítel Petr měl v Ústí kořeny, odtud pocházela jeho matka. Častokrát jsem ho na skútru vozil po místech, kde před válkou bydlela. Po vojně jsme se oženili, narodili se nám synové a posléze v rozmezí tří dnů i dcery. Často jsme se navštěvovali a při takových příležitostech se obvykle předávaly malé dárky, „Mitbringsel“. Většinou šlo o drobnosti - krásné skleněné vánoční ozdoby z Čech, decentní mosazné svícínky ze Saska, nějaké dobroty na zub, Becherovka, pivo, Doppelkorn, Rotkäppchen.
Začátkem osmdesátých let jsme přešli na jinou úroveň výměny zboží. Při plánování návštěvy se druhé straně předal seznam věcí, které je potřeba sehnat. Peněžní styk probíhal buď v korunách – občané NDR jich měli nedostatek, směli si vyměňovat jen malé obnosy – anebo v markách (nemuseli jsme pak do banky). Při návštěvě Drážďan jsme za objednané nedostatkové zboží v hodnotě 500 M zaplatili 1500 Kčs, a naopak, když si Petrova rodina od nás odvážela věci za 1500 korun, dali nám 500 M.
Aby to bylo jednodušší, zavedli jsme si „konta“, takže jsme jeden u druhého vždy měli docela vysoké částky v příslušných měnách. Při návštěvě u nás jsem pak „nakupoval“ já a přátelé mne „jen“ doprovázeli. To aby se prodavači nevymlouvali, že nerozumí. A když jsme my přijeli do Drážďan, první co bylo, že Petr vzal klíčky od mého auta a jel mi natankovat plnou. Tam byl benzín v přepočtu za 4,50 Kčs, u nás za 8, pak za 12… Ale pro našince platilo, že v NDR smí kupovat benzín jen za talóny, které myslím odpovídaly ceně u nás. A s jídlem rostla chuť. Jenže to vyžadovalo jiný způsob přepravy zboží, než přes celnice.
Zelená hranice
Co je nápadného na rodince se dvěma malými dětmi, která si udělá výlet do přírody ve východních Krušných horách a náhodou se dostane až na hranici. Nic. Ostražitý celník, pokud by se v terénu vůbec vyskytl a narazil na ně, by si možná všiml poněkud větších batohů, ale z nich by nevinně koukaly jen termosky s čajem, obložené housky, náhradní větrovka. A tak se rodinka bez problémů „náhodně“ dostala na přesně určené místo v Mordové rokli a utábořila se u hraničního potoka. Po chvíli dorazili přátelé z druhé strany a usadili se na své straně hranice. U nás se zapálil ohníček (na druhé straně potoka to bylo v lese zakázané), přátelé si přes potok opékali naše špekáčky a my jejich bratwursty. Děti vypily čaj, dospělí pivo a po příjemně strávených chvílích, kdy děti neoprávněně překračovaly státní hranici a honily se sem tam, jsme si vyměnili ty objemné batohy. Zboží jsme dodatečně vyúčtovali až při příští návštěvě doma.
Jindy to bylo dobrodružnější. Jedné listopadové studené a mlhavé soboty jsem vyjel s dětmi sám na smluvené místo na čáře, tentokrát ve skalách blízko Ostrova. Nahoře bylo ještě hůře, viditelnost 50 metrů, drobně mžilo. Nejlepší počasí na výlet s dětmi. Nesl jsem objemný batoh. Byla v něm spousta věcí, mimo jiné neoprenový oblek na windsurfing (před tím při koupi v Ústí Petrem vyzkoušený). Dorazili jsme k hraničnímu kameni, u něhož se hranice lomila téměř v pravém úhlu, a čekali, až se z druhé strany objeví známé postavy. Dětem byla zima, postavil jsem batoh na velký pařez a vyndal termosku s čajem a švestkový koláč. Děti se do toho pustily a najednou se ozval štěkot. Zkoprněl jsem. Z mlhy se k nám přiřítil velký vlčák a za ním uniformovaný strážce hranic. Vyjeveně se na nás díval: „Co tady proboha děláte?“ Odpověděl jsem, že jsme se chtěli podívat na zajímavé skalní útvary, které by podle mapy měly být už tady někde nedaleko, ale že máme smůlu na to počasí, ráno to u nás ještě vypadalo nadějně… Nic zlého netuše nás ten dobrý muž informoval, kudy máme jít, je to opravdu už jen kousek cesty. A já jsem mezitím za jeho zády, na saské straně, asi 30 metrů od nás viděl za keřem vykukovat Petra a jeho děti. Když pán a pes odešli, čekali jsme ještě pár minut a pak si v rychlosti předali pašované věci a pro jistotu zmizeli.
Labe je stará obchodní cesta…
Jak je vidno, zelená hranice také přinášela jistá omezení. Jednak v množství a objemu věcí, které se musely nést na zádech (autem to přes lesy a louky opravdu nešlo), jednak v případném riziku odhalení, což hlavně zdůrazňovala manželka, která pracovala v justici, a tak věděla, co by odhalení přineslo. Ale to už se osmdesátá léta pomalu chýlila ke konci. V NDR se režim začal pomalu otřásat, lidé znejistěli, obchody se vyprazdňovaly, marka ztrácela na hodnotě. Já se v té době stal čerstvým majitelem chalupy a měl jiné starosti: potřeboval jsem vyměnit krov a střechu. Dřeva byl nedostatek a bonnské šindele, které jsem znal ze saské strany Krušných hor, se u nás ještě tehdy neprodávaly. Slovo dalo slovo a Petr našel řešení.
V první fázi jsem dostal obsáhlý seznam, co vše mám sehnat. Několik sad nerezového nádobí, pneumatiky na motocykly a mopedy, asi 100 litrů luxolu, pár kilo kosmetiky Nivea atd., atd. Byla toho skoro půlka garáže… Když bylo všechno připraveno, dostavil jsem se v určený den v Ústí k přístavnímu molu, kam – myslím dvakrát týdně – připlouvaly velké osobní lodi ze Saska, banánenšíf jsme jim říkávali, protože se z nich vždy vyhrnuly stovky turistů a v Ústí vykoupily banány. Podle instrukce jsem vyčkal, až všichni vystoupí a projdou celní kontrolou. Poté celníci opustili přístavní molo a odešli, proč by tam měli okounět, když první navrátilci přijdou tak za tři hodiny. Bez problému jsem vstoupil na loď a ptal se po Frankovi (jméno vymyšlené). Ten vzápětí přišel a ptal se, kde to mám. Předjel jsem s plně naloženým autem a s pomocí dalších dvou šífáků jsme za chvilku vše odnosili do útrob lodi. Pak jsem Franka k jeho překvapení naložil do auta a jeli jsme do garáže pro další várku a ještě jednou a ještě jednou. Zvládli jsme to ale dřív, než se na můstek vrátili celníci a než se začali vracet první turisté.
Druhá fáze měla spočívat v tom, že stejná loď přiveze bonnské šindele, které opět v klidu vyložíme a odvezeme do garáže. Součástí dodávky – ale ne hned, až později při vlastní rekonstrukci střechy – měli být dva pokrývači, kteří by střechu pokryli za „tvrdou měnu“, tj. za koruny. „Schwarzarbeit im Nachbarland“. Otázka trámů, krokví, latí a podobně zůstala otevřená, Petr hledal možnost přepravy na nákladní lodi. Odložili jsme to až na další rok, jenže mezitím padla berlínská zeď, u nás strana a vláda a pak v NDR přešli na západní marku. U nás najednou stavební dřevo a šindele nebyly problém. Poslední velký pašerácký projekt se neuskutečnil. Zato za tu první část projektu jsem už nedostal východní, ale západní marky, Petr mé východní marky za kontraband uložil na svůj účet a ty se pak vyměnily za západní ve výhodném kurzu, platném pro občany NDR. No neberte to...
