Manda Václav (nar. 1933)
Narodil jsem se jako čtvrté dítě malorolníka. Mé sestry se jmenovaly Jiřina, Zděňka a Marie. Vlastnili jsme obytný dům 2+1 v Chotilsku, č. p. 9, okres Příbram. Dále stodůlku, kůlny, chlév, ve kterém jsme měli 3 krávy, prase, slepice, husy a 1,4 hektaru orné půdy a další pozemky pronajaté od sedláka. Po vydání Benešových dekretů o vystěhování Němců z pohraničí jsme se přestěhovali do severních Čech, Touchořiny, č. p. 26, okres Litoměřice. Byla to nejlepší usedlost ve vsi. Velký dvůr, stáj pro 3 koně, chlév pro 6 krav, chlívky pro prasata, stodola a kůlna, a to vše bylo zděné. Na tomto všem se podepsala bohužel válka, hospodářství bez hospodáře jen přežívalo. Mechanizace na nízké úrovni, nedalo se to přirovnat k hospodářstvím ve vnitrozemí, kde mechanizace rostla. Jinak 10 hektarů pozemků v dobrém stavu. Alej asi 100 ovocných stromů celkem v pořádku. Některé stromy byly zasazeny na počátku války a nestačili je naroubovat, takže za těch 6 let přerostly. Na hospodářství zůstal jen jeden kulhavý kůň. Dobré koně sebrali Rusové, aby se vůbec dostali po válce domů. Úroda z polí se musela sklidit za pomoci Němců, kteří zde ještě zůstali. Odcházeli po etapách. Jinak soužití s Němci bylo ucházející. I když se stalo, že někde vybouchla kamna.
Ve vsi prodával v poválečné době v obchodě se smíšeným zbožím ještě Němec. A k pekaři, také Němci, do Zubrnic jsme jezdili s koněm, abychom mohli přivézt pečivo i pro ostatní lidi ze vsi, Čechy i Němce, a chleba do zásoby do krámu. Máma uměla chleba péci, pec byla, ale dřeva nebyl dostatek. O pořádek ve vsi se měla starat revoluční garda – RG, ale spíš to byla rabovací garda, která nedala pokoj Němcům ani v noci. Němci museli mít na rukávě bílou pásku s razítkem obce. Zákaz vycházek měli po 8. hodině večer. V jiných obcích měli újezdního tajemníka, který jezdil na motocyklu Jawa 250 v koženém obleku. A tak se stalo, že německý kluk z Hlupic chodil za německou holkou do Lovečkovic, ale ouha. Ten tajemník bydlel taky v Lovečkovicích a toho kluka tam po 8. hodině zahlédl. Kluk mu však utekl přes pole. Druhý den si tajemník do Hlupic dojel a toho kluka na dvoře před jeho rodiči zastřelil. Šel za tu vraždu do basy a za 14 dní ho pustili.
V roce 1945, když chtěl otec dekret na zemědělskou usedlost v Touchořinách, musel se zbavit rodného domu v Chotilsku. Rodný dům byl převeden na nejstarší sestru Jiřinu, pozemky 1,4 hektaru ve prospěch státu. Znovu se vrátil do Chotilska a přivezl ještě 3 krávy, pluh na pole a mlýnek na čištění obilí. Otec pracoval v zemědělství s pomocí dětí a jiných pracovníků, kteří zde zůstali po odchodu Němců. Do své země se měli vrátit i Poláci, Ukrajinci a Francouzi. Poláci zde raději zůstali, protože se měli vrátit do oblasti, kterou si přivlastnili Rusové.
7. a 9. třídu měšťanské školy jsem navštěvoval v Úštěku. Dále jsem pokračoval v Úštěku na odborné škole rolnické tři ročníky a celkem úspěšně. Prostě jsem byl na práci v zemědělství připraven. V roce 1946 otec dostal již zmíněný dekret od ministra zemědělství Julia Ďuriše. Dekrety předával v Úštěku pan Smrkovský, byla to tenkrát velká sláva. Každá usedlost, čímž se rozumí budova, stroje, nářadí, zvířata i pozemky, byly řádně ohodnoceny a musely se splácet. I při tomto splácení si otec dokázal pořídit nový pár koní i s postrojem, mlátičku, lis na slámu a jiné nářadí. Na hospodářství pracoval každý, kdo měl zdravé ruce a nohy. To nebylo výjimkou ani v zimě. Když nebyla práce doma, chodilo se na brigády třeba do průmyslu.
K našemu hospodářství patřili v roce 1947 dva koně, 5 krav, jalovice, 2 až 3 telata, 2 prasnice, které měly 2x do roka selátka, slepice, husy, kachny, krůty, králíci. 2x do roka bývala zabíjačka. Tak se žilo až do té doby, než začali chodit soudruzi z továren, kteří kontrolovali, jestli na půdě nemáme moc obilí. Tak se musely zvýšit dodávky státu a ošidit domácí zvířata. Ale i toto se dalo přežít. Kdo uměl hospodařit, tak se s tímto srovnal. Ještěže jsme usedlost včas splatili.
Udělal jsem si řidičské zkoušky na traktor i motorku, zkoušky na promítání filmu. Rok jsem dělal účetního MNV, vedl jsem pokladnu osvětové besedy. Tenkrát bylo v Touchořinách živo. Divadelní představení, později filmy, plesy, zábavy a různé další kulturní akce. Takový taneční sál jako v Touchořinách nebyl široko daleko. Prostě se na vesnici žilo.
V roce 1952 se začalo v naší obci s družstevnictvím. Nikdo si nedovedl do té doby představit, jak to všechno dopadne. Meze se rozpadly. Z naší stodoly, která byla nejlepší ve vsi, se udělal kravín. A to všechno honem, honem, ze dne na den. Na půdu se nafoukala sláma, okna se nestačila udělat, a tak se muselo svítit, hnojiště žádné, hnůj se vozil jen tak na hromadu, kolem se dělala obrovská louže a ta se vsakovala do země. Nedaleko přes zahradu byl můj domeček a ta močka z hnojiště byla cítit i ve sklepě. V kravíně bylo krav velmi málo, byla tam zima a krávy pomalu přestaly dojit. Investic do kravína začalo přibývat. Tak se chodilo do práce, ale na výplaty nebylo, peníze nikde. Ale bylo povinností, že z každé rodiny musely dvě pracovní síly do družstva. Já jsem byl až třetí v pořadí, a tak jsem nemusel a ani jsem přihlášku do družstva nepodepsal. Když jsem chtěl pracovat jinde, musel jsem si vyžádat potvrzení od MNV a družstva, ale potvrzení jsem nedostal, protože v tu dobu už vše řídila KSČ. Družstvo pomalu krachlo. Byl jsem nezaměstnaný. Ze soukromého vlastnictví nám zbyla z celé usedlosti poslední prasnice, která byla připravená na zabití. Ale ani tu prasnici nám nechtěli povolit zabít, pokud nepodepíšu tu přihlášku do družstva.
Krátce před vojnou jsem dostal práci ve strojní traktorové stanici. Směny 12 hodin na střídání, ranní, noční. Za první výplatu jsem si koupil hodinky. Každý, kdo mohl, ze zemědělství v tu dobu utekl, i pod hrozbou půl roku vězení.
V roce 1953 jsem nastoupil na vojnu. Do zemědělství jsem se už nevrátil. V zemědělství nastala taková krize, že zkrachovala družstva. Zbytky soukromníkům sebral stát. Byly totiž vytvořeny státní statky. Takový státní statek udělal hned první rok čtyřmilionový dluh. Nedostatek pracovních sil řešili dovozem pracovníků z Litoměřic. Bylo tak málo pracovníků, že i když už začal padat sníh, neměli ještě sklizeno.
Sehnal jsem si práci v Kovohutích Povrly ve vykládce a nakládce vagonů. Protože jsem měl řidičský průkaz na traktor, dostal jsem stálou práci při přepravě materiálu uvnitř podniku. Vždy ke konci měsíce, když se doháněl plán výroby, musel jsem nastoupit třeba v noci. Když jsme jednou zrovna v noci končili, přijelo auto, a co se nestalo, koukli jsme pod plachtu a byla tam bronzová socha T. G. Masaryka v nadživotní velikosti. Ráno, když jsme přišli do práce, socha už tam nebyla. To místní komunisté se ji rozhodli roztavit v peci.
Práci jsem měl, a tak jsem začal šetřit. Jako svobodný kluk jsem si koupil motorku Javu 175, úplně novou. Od MNV jsem si koupil vilku v Touchořinách č. p. 53. Byla to výhodná koupě za 4 500 Kč. Takové byly ceny nemovitostí. Barák jsem si opravil, a ještě postavil kůlnu. Koupil jsem si i silnější motorku Jawa 350.
V roce 1958 jsem se oženil s Marií Hnátovou z Dolního Týnce. S Marií jsme se poznali na zábavě. Svatbu jsme měli v kostele i na úřadě. Bydlení jsme měli, práci jsme měli, a tak jsme hodně šetřili. V roce 1960 se nám narodil první syn, Vladimír, a o čtyři roky později náš druhý syn, Luboš. Jednou nás navštívil jeden pán a představil se jako zootechnik Státního statku Roudnice nad Labem. Nabídl nám zaměstnání i bydlení v Brozanech v nových bytovkách. Věděl, že nám zemědělství není cizí. A zkušenost s prací v průmyslu také není na škodu. Chtěl později v novém kravíně rozjet dvousměnný provoz. A tak jsme v roce 1964 změnili zaměstnání i bydliště, přestěhovali se do Brozan. Od roku 1965 jsme už bydleli v nové bytovce 3+1 a pracovali jsme v novém kravíně pro 206 krav. Vše konečně dostalo ten správný rytmus. Vyprávět by se dalo donekonečna. Třeba o rozjíždění dvousměnného provozu, otelení dánských jalovic, o nahlížení místních lidí na nové pracovníky v zemědělství. Většina nových pracovníků nastoupila ke mně na zapracování. V Brozanech byly postaveny 3 kravíny pro 206 krav, porodná pro 100 krav a 1 kravín pro 96 krav. Živočišná farma v Brozanech čítala celkem 800 dojnic + jalovice, 150 telat, 3 páry koní. K tomu bylo zapotřebí 50 pracovníků. Tenkrát to byla chlouba statků. V letních měsících se do mlékárny dodávalo až 10 000 litrů mléka. Já s manželkou a později naši oba synové jsme byli uznávanými dobrými pracovníky státního statku.
V roce 1974 jsme si nechali postavit rodinný domek na klíč, okál s podkrovím. A to jsme měli už čtyři děti. Každý tam měl svůj pokojík, své soukromí. Byli jsme spokojeni.
Dům se musel splácet, a proto jsem si na zahradě postavil fóliovník 20 metrů dlouhý a vešlo se do něj 300 sazenic okurek. V tu dobu nám jejich prodej vynesl 25 000 Kčs. Později jsem postavil skleníky. A to nám všem umožnilo rychlejší splácení dluhů. Rozjeli jsme zelinářství ve velkém. Hlavním produktem ve sklenících byla sadbová zelenina a květiny různých druhů. Všechnu sadbu jsme měli v kelímcích. Pracovala celá rodina. Děti se naučily pracovat a práce je bavila, a koho práce baví, má úspěch. Vždy po ukončení sezony jsme se s dětmi o ten úspěch rozdělili a už se těšili na další sezonu. Další úspěch byl v tom, že se děti naučily šetřit. Kde se hospodaří, tam se dobře daří. Celý dům jsme zaplatili za osm a půl roku i s novým nábytkem. K tomu jsme ještě postavili chlívky, kůlny a ještě zbylo i na bazén, celý z betonu, 5 x 3 metry. To bylo něco pro kluky. První auto jsme si koupili v roce 1967 a každých 5 až 6 let jsme auto měnili za nové.
Když byl zrušen státní statek a já šel do důchodu o 9 měsíců dříve, nastaly další starosti, a to s převzetím zemědělské usedlosti v Touchořinách a usedlosti v Dolním Týnci zpět ze státního vlastnictví do soukromého vlastnictví v rámci navrácení zestátněného majetku původním majitelům. Bylo to nekonečné. Sebrat nám to mohli takřka ze dne na den, ani náš souhlas nepotřebovali, ale jak se mělo něco vracet, tak to trvalo celé roky a stejně vše nevrátili, a to, co vrátili, tak bylo v katastrofálním stavu. Budovy byly rozbité nebo zbourané. Náhradou za zbourané stavby pozemkový fond nabízel třeba panelovou cestu. V tu dobu ještě stále na úřadech vládli komunisté a ti si pěkné věci nebo stavby podělili mezi sebe. V Touchořinách nám nevyplatili ani restituce. Našli si „bílého koně“, ten všechno přiznal a šel na 5 let do basy. Za 2,5 roku ho propustili za dobré chování a za 2,5 roku zemřel. Kde nic, tu nic. Nejvíc na tom prodělali naši tátové, kteří šli zachraňovat pohraničí.
