V době našeho přestěhování do Ústí měla Čajkovského ulice už zjevně své lepší časy za sebou. Stejně jako celá severočeská metropole, citelně zdevastovaná bombardováním v roce 1945 a bezohlednými zásahy v obdobích následujících. Všechny vily v naší ulici, včetně té naší, byly otlučené, omítka z nich opadávala ve velkých kusech, jakou barvu původně měla, nebylo možno odhalit. Vyslovit se v tom smyslu, že zahrady táhnoucí se vysoko do kopců byly zanedbané, by bylo hodně slabé vyjádření. Vily ani zahrady na počátku šedesátých let, kdy jsme se do Ústí nastěhovali, už dávno nikomu nepatřily. Tedy lépe řečeno, patřily všemu lidu; a podle toho taky vypadaly.
Na rozdíl od omšelého vzhledu našeho domu zvenku, byty v něm byly pěkné. Náš byt byl čtyřpokojový a opravdu pěkný. Všechny místnosti včetně kuchyně byly prostorné a dostatečně prosvětlené mnoha vysokými okny. Často jsem si představovala společenský život, který kdysi asi v našem bytě panoval.
První, co nás v Ústí nepříjemně překvapilo, byla voda. Tenkrát samozřejmě balená neexistovala, všichni jsme pili vodu z vodovodu se šťávou. V Ústí tekla z vodovodu voda silně chlorovaná, ten fakt byl zřejmý nejen na chuti, ale i vizuálně. Voda byla silně zakalená a chuť chloru z ní byla cítit i po přidání velkého množství ovocné šťávy, a dokonce i po převaření v čaji. My děti jsme se nad jakýmkoliv nápojem z ní ošklíbaly, máma lamentovala, kam že to osud proboha naši rodinu zavál. To byl ovšem teprve začátek.
Asi dva dny po našem nastěhování do Ústí máma rozhodla, že je nejvyšší čas odvést mne a sestru Dandu do školy. Všechny děti z naší části Čajkovského ulice, na rozhraní Ústí a obce Vaňov, chodily do 2. základní devítileté školy, nacházející se v centru města, přímo u divadla.
Vypravily jsme se tedy do nám příslušející školní budovy. Vyšly jsme s dostatečným časovým předstihem, aby naše cesta za vzděláním proběhla v klidu a v pohodě a do svých tříd jsme s Dandou mohly vstoupit rozvážně pravou nohou a s předsevzetím dobře se učit.
Tahle cesta do školy, která byla současně naším prvním seznámením s centrem města, se stala hned napoprvé jasným varováním: Život tady bude drsný, je nutno se připravit na nejhorší.
Byly jsme s Dandou srozuměny s tím, že do školy budeme jezdit autobusem městské dopravy. V den naší první cesty do školy bylo město i jeho okolí zcela prostoupeno žlutou, chemikáliemi páchnoucí mlhou, jakou nikdo z naší rodiny předtím nezažil. Hlouček školních dětí na zastávce autobusu jsme rozeznaly jen stěží, a to spíše podle zvuku hlasů, vidět totiž nebylo ani na krok daleko.
Stáli jsme všichni na té zastávce hodně dlouho, než autobus se značným zpožděním přijel. Nedojel ovšem daleko. Mezi zaplevelenými volnými plochami po vybombardované zástavbě zastavil a řidič vyzval cestující k vystoupení. Máma nejdříve myslela, že už jsme snad u cíle, ale to se mýlila. Řidič pouze odmítl, jak pravil, riskovat životy cestujících a pokračovat v jízdě. Dav vystupoval bez reptání, zřejmě tato situace nebyla pro něj nic nového. My s mámou a s Dandou, dosud neznalé poměrů, jsme se vydaly za ostatními dětmi s aktovkami; ty nemohou jít jinam než do naší školy.
Po chvíli vše prostupující sirný zápach zesílil, to když jsme přecházely po mostě přes úzkou říčku, která se jmenuje Bílina. V ten první den jsme řeku jen cítily, vidět pro mlhu nebylo nic. Ovšem později nás Bílina, které se zcela absurdně říkalo také Bělá, udivovala svými proměnami. Její voda měnila totiž barvu podle toho, jaké odpady zrovna do ní chemické závody v Záluží vypustily. Řeka to byla hnusná a není divu, že do Labe se vlévala v Ústí zcela bez známek života.
Cukrovar v Ústí nad Labem nezpracovával řepu, jak jsme to znali z tátova předešlého působení v Cerekvici. Cukrovka se v regionu nepěstovala, ústecká rafinerie cukru zato využívala vhodných dopravních možností po Labi i po železnici. Od samého vzniku ústeckého cukrovarnictví sem byl dovážen surový třtinový cukr k výrobě krystalu, písku, kostek a dalších konečných cukerných produktů.
Cukrovar nebyl závislý na sklizni řepy a od toho se odvíjela doba trvání kampaně. Na rozdíl od Cerekvice, kde kampaň probíhala maximálně tři měsíce, v Ústí se cukr vyráběl od října až do května. Na tuto dobu se taky najímali sezónní dělníci. Trvalý pracovní poměr se uzavíral jen se členy vedení či s kmenovými řemeslníky.
Pro šikovné řemeslníky měl náš táta značné uznání, vzhledem k tomu, že sám byl člověk prakticky založený; sezení v kanceláři, nebo ve vědecké laboratoři, to by pro něj nebylo. Proto taky odmítl po absolvování Vysoké školy chemicko-technologické nabídku zůstat na fakultě jako asistent. Razil heslo: „Nejdříve musí každý projít dostatečně dlouhou praxí, teprve pak může o problému dobře přednášet ostatním.“
Táta v Ústí skutečně přednášel, a to jako externí učitel na chemické průmyslovce. Kromě toho si přivydělával jako průvodce v ČEDOKu. Prováděl Němce tady u nás, nebo jezdil s našimi zájezdy do Německa. Jeho hlavní pracovní činností ale zůstalo vedení cukrovaru.
V cukrovaru se většina dělníků nabírala až na kampaň, o brigádu měly zájem zejména důchodkyně, nejen z nejbližšího okolí Pražské ulice, ale z celého Ústí. O tuhle práci byla vždycky rvačka, každý by si býval rád přivydělal. Nabídka míst byla omezená a zájem každoročně značně převyšoval potřebu sezónních dělníků.
Ženy volily různé metody, jak si práci v cukrovaru zajistit. Některé z nich si zvykly přicházet k nám do bytu, zpočátku chodily večer, aby poprosily o místo přímo tátu. Ten jim nikdy nic závazně neslíbil a velice nelibě tyto návštěvy nesl. Zájemkyně o práci byly fikané a brzy zjistily, kde je skulinka, kudy by bylo možno vlažnost pana inženýra nahlodat. Prostřednictvím jeho manželky přece! Jakoby náhodou přicházely už brzy odpoledne, kdy táta doma ještě nebyl. Důchodkyně tedy pohovořila s mámou, pochválila dětičky, jak jsou roztomilé a dobře vychované, rozdala nám čokolády a žvýkačky a odešla. Druhý den u nás zvonila zas, tentokrát s krabicí domácích vajec, vždyť ty děti to potřebují, jsou přece ve vývinu! Nechat si zaplatit potraviny, to ta která důchodkyně zásadně odmítala s tím, že chce jen pomoci, když v krámech je jak vybíleno!
To byla pravda, potravin bylo tenkrát počátkem šedesátých let v obchodech nedostatek. Stát ceny potravin dotoval, tlačil je uměle dolů na úkor jiného zboží. Jídlo bylo tedy opravdu levné, koupit by si ho teoreticky mohl opravdu každý, ovšem kdyby na trhu bylo v dostatečném množství. Jenže ono bylo tenkrát zrovna artiklem nedostatkovým. Že za socialismu, díky skvěle propracovanému plánovacímu systému, stále něco na trhu chybělo, to je všeobecně známo. Jednou se nedal sehnat toaletní papír, jindy dětské punčocháče, pak zas obyčejné hrnky na kafe. O luxusním zboží ani nemluvím.
Na začátku šedesátých let naši rodinu nejvíc sužovalo obtížné shánění potravin. Když jsme se nastěhovali do Ústí, nejmladší sestře Zuzce byly tři měsíce, nám třem dalším sourozencům od pěti do jedenácti let. Pamatuji se, že já, jako nejstarší, jsem tenkrát začala opravdu hodně jíst, spořádat devět knedlíků pro mne nebyl žádný problém, na posezení jsem byla schopna vypít litr mléka. Ovšem soudružka prodavačka z jediného malého obchodu v širokém okolí cukrovaru o vlastní vůli rozhodla, že naší šestičlenné rodině přidělí jen litr mléka týdně. Podobné to bylo s vejci, pečivem a vším ostatním. K tomu ještě po celou dobu, kdy máma stála ve frontě, vedla prodavačka řeči typu: „Jo, milá paní inženýrová, aspoň vidíte, jak na tom byli dříve dělníci. Dneska už nám páni neporoučí, dělník se nadře, tak se musí najíst, to se nedá nic dělat.“
Důchodkyně, chtivé výdělku v cukrovaru k nám přicházely na kus řeči a přinášely tu vajíčka, tu zas něco jiného z domácích zdrojů. Nic za to nechtěly, dělaly to přece pro dobro nás dětí a pak už jen pro maličkost: „Paninko, že se za mne přimluvíte u pana inženýra, vždyť mu to nic neudělá, mám tam být já, nebo ňáká jiná, no řekněte, není to pravda?“
Máma se přimlouvala, táta nadával, chvíli odolával, ale nakonec povolil a škemrající důchodkyni do cukrovaru přijal. Tak to zkrátka tenkrát za socialismu chodilo se vším a všude.
Problémy nastávaly tátovi pravidelně při rozdělování odměn a prémií. V druhé půlce šedesátých let se od vedení podniků začalo požadovat, aby tato část mzdy se diferencovala dle zásluh. Táta tedy diferencoval a zejména ženské na kostkárně to nelibě nesly. Rozdíly byly opravdu nepatrné, ale stačily vyvolat obrovské hádky a protesty. Když táta pravidelně každé ráno procházel jednotlivými úseky továrny, dělnice se na něj slétly jako vosy a s ječením se jedna přes druhou dožadovaly nápravy.
Táta se odmítal několika desetikorunami zabývat a jednou se dokonce dostal do místního plátku Průboj, kde byl zaměstnankyněmi kostkárny označen za protilidového intelektuála, pohrdajícího dělnickou třídou. S velkým zadostiučiněním tenkrát celá naše rodina přijala další článek, který vyšel v Průboji necelý měsíc nato. Zde údajné protilidové chování našeho táty rozhořčeně dementovali řemeslníci z cukrovaru. Pod článkem byli podepsáni všichni ti, kterých si táta pro jejich řemeslný um opravdu vážil. Zcela paradoxně byl mezi nimi i manžel jedné ze vzbouřených dam z kostkárny.
Tátu toto zastání nejen potěšilo, ale dá se říct, že přímo dojalo. Však taky všechny ty „prima kluky“, jak se o cukrovarských řemeslnících vždy vyjadřoval, pozval do hospody na pivo. Přestože u jednoho „kousku“ nezůstalo, máma zcela výjimečně tuto návštěvu restauračního zařízení schválila.
