DESÁTÝ DÍL „PAMĚTÍ Z KARANTÉNY“ - Mezi Čechy a Bavorskem

(originál v češtině s německými výrazy, kráceno)

Jelikož nechytnu zde ve Wunsiedelu (cca 30 km od Chebu na bavorské straně) mou milovanou stanici Českého rozhlasu v Ústí nad Labem, odkud pravidelně a moc ráda poslouchám pořad „Písničky na přání“ s báječným redaktorem Mírou Tartárkem a jeho krásným hlasem, tak poslouchám rozhlas Karlovy Vary. V pátek bývá večer krátký pořad v německém jazyce, a tak jsem slyšela reportéra a reportérku, jak říkají v němčině, že mohou i odsunutí sudetští Němci napsat v nynější době, kdy je karanténa kvůli koronaviru, své vzpomínky a poslat je do muzea v Ústí nad Labem. Což tímto činím.

Dne 15. července 1946 měla moje zlatá Mutti, paní Irma Hollube-Florczak své čtyřiadvacáté narozeniny. Byl to nejhorší a nejsmutnější den v celém jejím životě. Já jako pětiletá jsem s ní byla tehdy na Střekovském nádraží, kde ve vlaku čekali na odvoz kamsi do neznáma její staří rodiče čili moji prarodiče, Wenzel Hollube a Marie Hollube, rozená Stolz, ze Střekovské Pestalozzi-Strasse. Ve stejném vlaku, který se podobal vlakům, ve kterých nacisté převáželi ve válce Židy do koncentračních táborů, v tzv. „dobytčákách“, spolu s mojí „Gold-Omi“ a s dědečkem hořce plakaly i moje sestřenice Edith a Elisabeth Renner, které mne měly velice rády, jako i jejich maminka, Liese Renner, rozená Hollube, s manželem Ludwigem Rennerem a se švagrem Walterem Heinrichem, který měl s manželkou Marií, rozenou Hollube, na Střekově-Obersedlitz hospodu. 

Strýček/Onkel Walter mi pak o mnoho let později vyprávěl, jak k nim do hospody před válkou chodily na pivo všechny možné generace a národnosti! „Němci, Češi, Poláci, Ukrajinci i Cikáni a všichni si u pivečka dobře rozuměli,“ říkal a dodal: „Až ten válečnej zločinec a šílenec Adolf Hitler spolu s Konrádem Henleinem a s ostatními gaunery udělali všemu hezkému a mírumilovnému konec! Ze tří a půl milionu sudetských Němců se stali tzv. Flüchtlinge (utečenci). My jsme nechtěli nikam flüchten (utíkat), my jsme chtěli v naší Sudetendeutschen Heimat (sudetoněmecké vlasti) nadále žíti, což nám nebylo umožněno – my jsme byli všichni z našich domovů vyhnáni a z naší vlasti doslova vyhozeni! Žádný div, že tolik moc sudetských Němců nenávidí Čechy! Nic jsme si nesměli z našich majetků vzít, jen jeden ruksak s 30 kg věcí!“

Toto a mnohem více mi pak nejen Onkel Walter vyprávěl, ale i ostatní vyhnaní příbuzní ze Střekova, když si mnohem později našli své nové domovy na různých místech v rozbombardovaném Německu a i v jiných zemích světa! Já s mojí Mutti jsme mohly v Ústí zůstat díky vídeňskému Čechovi, který se stal po válce mým otčímem a otcem mých nevlastních sourozenců.

Ten vlak s bývalými obyvateli Čech německého původu stál dlouho na střekovském nádraží. Mojí plačící Mutti řekla její plačící matka čili moje Oma, že má velký hlad a ještě větší žízeň, a tak mne vzala moje Mutti za ruku a táhla mne hodně rychle do našeho rodného domu v Pestallozzistrasse (dnes Karla IV., za války Dr. Josef Goebels-Strasse), který stál a dosud stojí nedaleko nádraží na Střekově, kam se chodilo a snad stále ještě chodí přes lávku nad nádražím. Byla to velká zkratka pro moji Mutti a hlavně pro mne, tehdy pětileté děcko, které nemohlo ještě tak rychle utíkat, jak si to maminka přála, aby ten hrozný vlak s tolika nešťastnými lidmi neujel dříve, než se k němu s čajem a uvařenými bramborami vrátíme…

Vzpomínám si, jak mne babička tiskla k sobě a hodně mne líbala, když jí její dcera Irma předávala ten narychlo uvařený čaj a brambory, které s dědou nedojedli při obědě a ani dojíst nemohli či nesměli, když nad nimi stáli mladí čeští muži se samopaly na ně namířenými a křičeli na ty staré lidi, ať spěchají, že je vlak již připravený a že je odveze „Heim ins Reich“, kam přece chtěli, když toto za Hitlera volali… („Domů do Říše“, heslo symbolizující touhu příznivců Sudetoněmecké strany k připojení českého pohraničí k Německu.)

Moji příbuzní nic takového nevykřikovali, nikam do „Reichu“ nechtěli. Dědeček Wenzel Ignaz Hollube uměl hovořit jak německy, tak česky a mohl se klidně v češtině jmenovat Václav nebo Venca Holub. V bývalých Sudetech tomu tak bylo, že se česká jména poněmčovala a obráceně. Po zániku rakousko-uherské monarchie se například předkové mého báječného a hodného českého tchána po vyhlášení Československého státu v roce 1918 přestali podepisovat Schuster, ale psali se Šustr. S tím jsem pak měla po útěku z Československa do Bavor v roce 1969 velké problémy! Některé úřady v Německu ze mne totiž udělaly Frau Lustr!!! Háček nad „S“ v němčině nikomu nic neříká, a tak si někteří bavorští úředníci mysleli, že to je jakási chyba, a že místo „S“ má býti v mém příjmení, které jsem převzala po manželovi, vlastně „L“. Jelikož jsme s mojí dcerkou nechtěly býti Frau und Fräulein (paní a slečna) „LUSTR“, nechala jsem naše příjmení zase přepsat na německou verzi se „SCH“. Stálo mne to tehdy v roce 1970 ve městě Altötting v Landratsamtu (zemský nebo krajský úřad) 200 DM. 

Dcerka pak už neměla ve škole v Bavorsku se svým příjmením Schuster problémy.  Jejímu otci v Ústí nad Labem se to ovšem vůbec nelíbilo, že jeho dcera Jitka už není Šustrová. Nemohl ovšem nic dělat, on žil v Čechách a my od roku 1969 v Německu. Páni komunisti jej v září 1969 nepustili přes hranici za námi, a tak bylo naše manželství rozbito, což komunisti rádi a v hodně případech dělali, dokonce moc rádi!

Dvanáct a půl roku jsme s Jitunkou pak na jejího tátu a mého manžela čekaly… Marně! V roce 1982 jej a jeho matku, moji výbornou a hodnou tchyni, komunisti konečně za námi pustili, ovšem jeho návštěva pro nás byla velkým zklamáním! Hlavně Jitunka byla hodně smutná, plakala, když její otec řekl, že nemůže s námi v Bavorsku zůstat, že má v Ústí nad Labem ještě jedno dítě, které je ještě malé a potřebuje ho více než ona, která je už nyní velká. „A kdes´ byl, když jsem byla taky ještě malá? Nechals´ nás plácat se po světě samotné!“ vyčetla dcera otci. „Mne, Jitunko, komunisti ven nepustili,“ řekl.

„No, vidíš, ty jsi teď na Západě, můžeš se domů vrátit, a co měli říkat a dělat všichni moji příbuzní, kteří byli ze svých domovů doslova vyhození a nemohli se do své staré vlasti vrátit“ řekla jsem tehdy svému stále ještě manželovi. „Dobře jim tak, že jsme je vyhnali! Neměli začít válku!“ rozčílil se můj manžel, který vlastně skoro celý život nenáviděl vše, co je německé… Nikdy nepochopím, proč se se mnou, sudetskou Němkou, vlastně oženil!!! „Ale Járinku, co to říkáš, proboha? Tobě přeci nikdo z nich vůbec neublížil, o nic jsi nepřišel, my přece bydlíme v bytě po vyhnaných sudetských Němcích a používáme i jejich nábytek a i jiné věci, které si nesměli ti chudáci vzít s sebou,“ řekla svému synovi moje bývalá tchyně, která byla ke mně vždy moc hodná a svého syna ještě poučila takto: „Tys ty lidi neznal, byls´ ještě malý tehdy, zrovna jako tvoje žena, když ti Němci museli naši zemi opustit, tak nemluv o něčem, o čem přesně nic nevíš. Sudetští Němci, které jsem já znala, byli velmi pilní a pracovití lidé! Táta je znal i z práce. Je to katastrofa a úplný zločin, co jsme my Češi s těmito původními obyvateli provedli. Nebo se ti to líbí, když v jejich domovech teď bydlí ti špinaví, bordelářští cikáni?“ Ptala se svého jediného syna bývalá sokolka a velká patriotka narozená v Kralupech nad Vltavou jako Růženka Kudrnová, provdaná za železničáře Jaroslava Šustra. „Mami, prosím tě, nech toho. Já mám na to na všechno svůj názor a nechci se s tebou hádat. Vím, že nemáš pravdu“ … 

No, hrůza! S kým jsem to byla vlastně léta vdaná, prokristapána?! Matka mého muže, na kterého jsem dvanáct a půl roku čekala má lepší, mnohem lepší názory než její syn. Já bych chtěla vidět svého bývalého manžela, co by asi tak dělal, kdyby byl vyhozen ze svého domova a i ze své vlasti, do které by se už nesměl vrátit, kdyby musel nechat stát a ležet všechno, na čem by lpěl a měl to rád! Vzpomínám, jak moje stejně stará sestřenice si nesměla vzít s sebou ani svou oblíbenou panenku a pokojíček pro panenky už vůbec ne! Christl hořce plakala v tom „dobytčáku“ na Střekovském nádraží tehdy 15. července 1946. Bylo nám oběma teprve 5 roků. Tehdy jsem to samozřejmě ještě nechápala, co se vlastně děje, proč všichni, hlavně moje stejně stará sestřenice, což byla moje kamarádka, tak strašně moc pláčou. Ona ve svých pěti letech nemohla vědět, že svou milovanou panenku už nikdy neuvidí. Mladí čeští muži jí ji vytrhli z jejích dětských ručiček v jejich hospodě na Střekově. Moje Oma plakala ještě v roce 1970 při vzpomínkách na to, jak ji a dědu mladí čeští kluci se samopaly v rukou doslova vyhnali z domu, který můj děda se svým tátou na přelomu 19. a 20. století postavil a kde jsem se zrovna jako všichni sourozenci mojí Mutti a jejich děti čili moji bratranci a sestřenky narodili. 

A co ti lidé zkusili pak od lidí, kam byli v Německu přiděleni? Jak mi moji příbuzní při našich návštěvách po tolika letech vyprávěli, tak spali kolikrát za každého počasí i v dešti v lesích, než byli ubytováni. Pak bydleli třeba i 2 až 3 rodiny v jedné místnosti, většinou v selských staveních, kde museli pro ty sedláky pracovat zadarmo, najíst skoro nedostali. Ti sedláci v Meklenburgu-Vorpommern (Meklenbursko-Přední Pomořansko) byli velice lakomí, hodili těm z vlasti vyhnaným sudetským Němcům slupky z brambor a „Das könnt ihr fressen, ihr Zigeuner“. /„To si můžete sežrat, vy cikáni.“ To si museli vyslechnout lidé, kteří vždy šli čestně a slušně životem! Můj Onkel Walter Heinrich, co měl hospodu na Střekově, které se teď říká Pod Vyhlídkou, byl vlastně bylinkář a léčitel, čestný a hodný člověk, a on mi vyprávěl, že ti lakomí lidé tam na severu východního Německa vlastně nutili naše lidi ke krádežím! Aby neumřeli hlady, chodili v noci na pole pro brambory, saláty, zelí, červenou řepu, a i vajíčka si někdy vzali od sedláků, kteří měli zlost, že museli některé svoje místnosti dát k dispozici těm „Rucksack-Deutschen“, jak ty chudáky, kteří o všechno přišli, nazývali. Snažila jsem se tehdy tohle všechno manželovi vysvětlit a on to neunesl. „Mami, víš co, já tohleto všechno nebudu poslouchat, obleč se, sbalíme kufry a jedeme zpátky do Ústí.“

Ženy čtyř generací rodu Hollubů – Babička Marie a matka Irma po stranách a Ingrid s dcerou Jitkou uprostřed, roku 1967 v Ústí nad Labem.