Od roku 1954 bydlela naše rodina v okrajové vesničce u Ústí n. L., která se jak od nepaměti, tak i dnes jmenuje Vaňov… Vaňov měl rozhodující vliv na rozvoj mé pozdější osobnosti, jelikož zde protéká Labe a je zde příroda. Dětství to však bylo jako každé jiné, stříleli jsme s klukama prakem po ptácích, veverkách a po všem, co se jen trochu hýbalo, nafukovali jsme žáby stébly trávy, obdobně jako to dělával W. Whitman ve své stejnojmenné básnické sbírce, házeli kamením po projíždějících vlacích, aniž bychom rozlišovali osobáky od prasečáků, zvonili jsme lidem na zvonky, srali jsme jim na rohožky a plivali po sobě navzájem. Byli jsme prostě takoví malí řadoví Slované…
Vyučil jsem se u státního podniku Tesla Ústí n. L. Přestože několik mých ředitelů tehdy emigrovalo do Kanady za lepším živobytím, tak já jsem zde setrval a měl jsem po vyučení 1100 Kčs čistého. Z tohoto na svou dobu hezkého příjmu jsem si vždy jednou měsíčně koupil pod pultem za 310 Kč 2 mgf pásky Agfa nebo Basf, abych si na ně mohl nahrávat západní rockové skupiny. Za zmínku z mého učňovského období stojí ještě snad to, že jsme měli školu v Záluží u Mostu, což byl poslední místní objekt, který naše strana a vláda ještě nenařídila zbourat, přestože pod námi bylo v zemi spousta uhlí. Čekalo se jednoduše na nás, až se vyučíme. Ty svině by to ale zcela jistě vyhodily do povětří i s námi, protože jsme všichni nosili dlouhé vlasy a většina zdejších profesorů měla nějaký ten „škraloup“ z r. 68. My jsme jim familierně říkali ti naši „osmašedesátníci“, což někdy věkově i souhlasilo a někteří z nich se v tu dobu doopravdy ocitli v krizových letech. Byl zde například vysokoškolský profesor, který uměl latinsky, což zde však vůbec nemohl využít, protože se zde jednak latina neučila a ani jsme jí nesekali, a za druhé, a to především, jsme byli taková banda BLBCŮ.
Jednou týdně jsme měli praxi, které se říkalo lopaťáckou přezdívkou „dílny“. Při nich jsme během praktického výcviku půl roku vyráběli malé kladívko a dalšího půl roku pájeli pájkama Eiffelovu věž z ocelových drátů. Z kladívka jsem tehdy dostal za 4 a z Eiffelovky za 3. Naši mistři, jistí B…a (pěkná svině) a V…..k (menší svině) tyto věže pak výhodně prodávali. Poslední rok v učení jsem jezdil na internát do Meziboří u Litvínova, kde jsem se za letních teplých večerů díval přes hranice do NDR, zatímco 4 místní litvínovští tátové (a hlavně mámy) v tu dobu zadělávali na místní rodáky ze skupiny LUNETIC. Ale zpět.
Ihned po vyučení jsem se rozhodl, že půjdu na vojnu, s čímž odvodová komise kupodivu souhlasila. Neprodleně jsem za tímto účelem odjel do 24 km vzdálených Litoměřic, do Jiříko-Čepičkových kasáren a celou cestu tam jsem si tak trochu namlouval, že vlastně jedu jen na nějaký další internát. Má internace zde pak trvala nedobrovolně přes dva roky. Z tohoto počátečního pomýlení mne opilého vyvedl službu konající důstojník („dévéťák“) ve funkci majora, kterého jsem přátelsky objal kolem ramen a bodře mu položil tuto základní otázku: „Tak co, šéfe, jaký to tady je?“ Do vězení mně možná pomohlo trochu i to, že byl o dvě hlavy menší a značně víc ostříhaný. Ve vězení jsem strávil ještě coby mánička 1 den a pak mě ostříhali jako malého chlapečka. Byl jsem zařazen do poddůstojnické školy se specializací na americkou angličtinu a špiónství, protože si zřejmě špatně prostudovali mé kádrové materiály. Po devíti měsících jsem byl převelen na naši přísně střeženou západní hranici na horu Čerchov v Klenčí pod Čerchovem. Zde jsem pracoval v jakémsi antiodboji pro dobro a bezpečnost našeho socialistického státu. Odposlouchával jsem telefonické rozhovory nic netušících amerických vojáků, kteří byli dislokováni v 7. americké armádě v NSR. Dneska už to můžu říct naplno, protože jsem už i pro vojenské cvičení starej a nepoužitelnej, stejně jako je to v té lidové písničce od těch Plastiků: "Proč bych chodil na vojnu, to bych se moc divil!" Ale zpět.
No a když se některý z nich prokecl, z těch nepřátelských vojáků, že budou mít třeba cvičení, tak jsem to neprodleně tajnou depeší nabonzoval na pracák do Trnovan u Litoměřic, kde to vojenští experti opětně rozluštili a druhý den už to bylo v Rudém Právu. Většinu času jsem si ale na pracáku nahrával zahraniční zakázané hitparády a tajně se těšil, až si po vojně koupím svůj první magnetofon. Nikdy jsem ani nepomyslel na to, že bych ilegálně opustil svou socialistickou vlast, a to i přesto, že jsem se při noční strážní službě vždycky zasněně díval na osvětlené dálnice a města v NSR. To by se těm kurvám bolševickejm akorát tak hodilo do krámu, aby nejlepší lidi odcházeli. Mimochodem, těchto stráží jsem se zbavil tím, že když nás službu konající důstojník zkoušel z pravidel strážného, jak bychom měli zajistit nepřítele nebo emigranta, tak jsem mu odvětil, že já osobně ho bez vyzvání sundám dávkou z drátů, protože tady nemá nikdo co dělat, protože naši lidé ve vnitrozemí chtějí žít a pracovat pěkně v klidu. Jemu to ale na klidu nepřidalo a navždy jsem byl strážní služby zproštěn, protože jsem byl NĚJAKEJ DIVNEJ.
Pak nastal ale veliký zlom, jelikož nás na Čerchov přijel navštívit soudruh svině major R….k od kontrarozvědky, a hádejte proč? Ano, správně, přijel pochopitelně za MNOU. Ne však z důvodu nějaké staré známosti, ale proto, aby mi předložil mnou napsaný předvojnový životopis, který byl stejně otevřený jako je tento, avšak mnohem kratší. V něm byl jím červeně podtržený název města Hattingen, který leží poblíže Stuttgartu a ve kterém se narodila má matka. Řekl tehdy pouze toto: „Co má tohle znamenat!?“ Nic na tom neměnil fakt, že matka se coby několikaměsíční kojenec stěhovala do Čech. Má smůla spočívala prostě v tom, že toto město neleželo již v roce 1922 v NDR. Německo se pak za války odvděčilo své rodačce tím, že ji totálně nasadilo na práci do jedné ze svých vojenských fabrik, což však při vší smůle mělo dvě velké výhody. Ta první, větší, spočívala v matčině poznání, co je to ten pravý ORDNUNG, a ta druhá, pro mnohé menší, že se zde seznámila s mým otcem, se kterým mne potom společnými silami zplodili, abych tady mohl skákat. Ale zpět.
A tak jsem putoval za trest pěkně zpátky do základního tábora do Litoměřic, na poslední 4 měsíce vojny, již však jako poddůstojník. Zde jsem protiprávně, jako řadový člen služby v kuchyni, stíral z 2 000 talířů zbytky ze tří druhů notoricky se opakujících gulášů. Tyto guláše se jmenovaly: bratislavský, maďarský a budapešťský. Z vojny jsem se vrátil jako 20letý.
Pracoval jsem poté chvíli na detašovaném pracovišti Tesly Ústí n. L. v Teplicích, které se mi později staly stejně jako Vaňov, Litoměřice, Praha a Dobětice osudnými. Flákal jsem se tam, jak se jen dalo. Spravil jsem třeba jeden magnetofon nebo rádio za celý den a hned následující den ho zákazník přinesl s úplně stejnou závadou znovu do opravy. Já jsem vždycky jenom řekl: „To není přece možný, ukažte?“ Bylo to možný, protože to pro mě byly zcela nepochopitelný věci. Jak může kurva doprdele běhat nějakej zasranej elektrickej proud v nějakym drátě?! Jednou za mnou přišel můj nadřízený, pěkná svině, takovej nějakej geneticky zprzněnej, zmutovanej androidní hybrid, jmenoval se F…a, a řekl mi, že prý pojedu na školení k horníkům do Havířova, týkající se vývoje a zprovoznění revolučního typu nového magnetofonu typu B 90. Revolučnost tohoto zařízení měla spočívat především v tom, že mohl být v provozu v nakloněné, ba dokonce svislé poloze, opřený o nožičku z umělé hmoty, či zavěšený na zeď. Ale svině F…a nepochodil. Měl jsem přeci po vojně, a navíc jsem chodil s jednou čupr holkou až z Prahy, který se přezdívalo SUD a která byla správná. Když jsem nabídnuté školení odmítl, tak mi svině F…a řekl, že mi to může nařídit!? Tehdy jsem si dal nohy na pracovní stůl, mezi ty různý zasraný el. součástky a přes opěradlo židle jsem pohodil své vlasy, řkouc té svini: „Ty my můžeš nařídit leda tak budíka, ty ČŮRÁKU!“ F…a se zhroutil a nedal mi 3 měsíce prémie, takže jsem nosil mámě domů 900 Kčs. Později, po Velkém listopadu, jsem celou věc smetl ze stolu s tím, že jsem stejně nevěděl, jestli mohu na tuto věc uplatňovat restituční nároky, které se týkaly obětí komunismu. Když ale dnes toho kripla ve městě občas potkávám, tak mám chuť se mu zabořit pěstí do toho jeho bolševickýho ksichtu, aby sral svoje zuby, protože JÁ CHCI BÝT JAKO ONI A JEŠTĚ HORŠÍ! Největším neštěstím tohoto národa je, že se pořád někomu něco odpouští a pak to tady stojí taky pěkně za hovno! Vždyť těch 600 Kč, co mi dodnes F…a dluží, by pro mě i dneska bylo hezkým penízem. Přesto jsem si ale každý měsíc stále kupoval ty dva zmíněné magnetofonové pásky. Nevím, jak jsem to prostě dokázal. Snad to bylo vrozenou životní skromností, nebo jsem vždycky někde něco ukradl a výhodně to pak prodal? Na to si fakt už ale dneska nepamatuju! A to jsem jezdil ještě každý víkend na mejdany do Prahy za svojí čupr bohyní Jitkou na Kampu do Hroznové ulice, hned naproti vile známého antichartisty pana J. Wéricha. Každopádně „pan Wérich is už dávno dead“. Byt v Hroznové patřil Jirkovi Pitiviému H.......i, který se mnou byl na vojně v Litoměřicích… Jiří Pitivié H…….r dokázal studovat 7 let gymnázium, dva roky vysokou školu a pak šel jezdit bagrem. Hned při prvním výjezdu za prací si moc nenahrabal, spíše naopak, jelikož shodil lžící kdesi na Smíchově tramvajáckou trolej a způsobil tak škodu za 50 000 Kčs, což by se dnes dalo při narůstající inflaci vyjádřit částkou dejme tomu 50 miliónů Kč. V jeho bytě jsme se nicméně víkend co víkend do němoty opíjeli a vymazávali se postupně všemožnými lacinými druhy alkoholu z tohoto nesmyslného světa. Byl to však tehdy jakýsi náš rezistentní postoj ke společnosti určitého typu. Byli jsme naprosto nepřizpůsobivé a nepřevychovatelné tupé máničky. Na víc jsme se stejně nezmohli, ale to úplně stačilo. Kdyby to tehdy udělal každý a neříkal, že „kdybych nevstoupil do strany, tak bych nemohl dělat tu práci, kterou chci dělat“, tak by musel chodit Husák se svojí partičkou do fabriky sám. Ale zpět. Jednou z výhod tehdy bylo, že ráno po mejdanu jsme se vždycky před 8. hodinou vypotáceli do blízké šenkovny Na Kampě a z ní pak na Karlův most, kde jsme byli zcela sami. Respektive jsme tam byli MY, STB a SNB.
Pak jsem se rozhodl vrátit opět do Vaňova na veslařskou základnu a vymazávat se ze světa sportem, zvaným veslování. Tento sport ve mě za dlouhá léta dřiny a odříkání vypěstoval obrovskou vůli za něčím prostě jít a také toho dosáhnout. Zároveň ve mě vypěstoval pohrdání sportem, a to stejně, jako jím pohrdal tenhle G. Orwell, který kdesi napsal, že „sport je tak pomíjivá věc“. Nicméně jsem zde prožil svůj první a téměř opravdový pohlavní styk, při kterém jsem na rozdíl od veslování vrcholu ještě nedosáhl. Orgasmus, v podobě vyvrcholení, jsem tehdy jen předstíral, abych se neztrapnil a schovával jsem si ho raději na nějakou pozdější a vhodnější příležitost. Ta přišla po letech, a to hned dvakrát. Dnes mám dvě dcery. Ale nepředbíhejme. Sport ze mě také vypěstoval takového BRUTÁLNÍHO ROMANTIKA a také pěkné HOVADO. Dnes z něj těžím v našem radikálním baletu VYŽVEJKLÁ BAMBULE, který v podstatě dává svými performancemi najevo, že máme rádi život a lidi, ale ve většině případů to dáváme najevo dosti komplikovaně. MY, kluci z Vyžvejlý Bambule, máme však tu výhodu, že vystoupíme třeba jednou za rok a pak se o tom 5 let mluví, kdežto třeba nějaká hudební skupina se o to pokouší celý život, nakonec se rozpadne a nikdy a nikde se o ní mluvit nebude…
