Po převratu v roce 1918 začal taťka psát do rakovnického listu Nové proudy, psal i do Národní politiky a stále se aktivně podílel na činnosti kněževeské sokolské jednoty. S ní v roce 1919 navštívil krajský slet sokolstva v Mostě a seznámil se zde s maminkou Zdeňkou Barborou, která se narodila 22. prosince 1899 v rodině řídícího učitele Jana Lendera v Dolních Sekyřanech na Plzeňsku. Byla tou dobou náčelnicí ženského oddílu Sokola v Běhánkách na Teplicku. Taťka si s maminkou nejprve dopisoval, teprve po půl roce se znovu setkali v Praze. Z korespondenčního vztahu se zrodila velká láska. V březnu roku 1920 se maminka s rodiči přestěhovala do většího bytu školy v nedaleké Bystřici, kde již byla zavedena elektřina. Nového bytu si ale příliš neužila – 6. dubna se s taťkou zasnoubila a 20. listopadu si spolu v Rakovníku řekli ano. Na počátku července roku 1922 dostal taťka od ředitele českého gymnázia v Ústí nad Labem Dr. Jaroslava Kubisty nabídku místa tajemníka Okresní sociální péče o mládež v Ústí, které vděčně přijal, a 1. září nastoupil do úřadu. Byl ovšem přijat „provisorně na rok na zkoušku“. S místem však taťka nedostal byt, a tak bydlel s maminkou a půlroční Zdeničkou v ředitelně školy v Bystřici. Počátkem června roku 1923 se taťkovi za vydatné pomoci Dr. Kubisty podařilo sehnat v Předlicích byt. Po nezbytných opravách a vymalování mohli rodiče 11. června konečně naložit své věci na nákladní automobil s vlečňákem a odstěhovat se z rakovnického pohodlí do malého přízemního bytu v Předlicích na Školním, později Masarykově náměstí č. p. 144.
V současnosti jsou Předlice romským ghettem se vším všudy. Ze sedmnácti set obyvatel této ústecké čtvrti je 1550 Romů, zpravidla nezaměstnaných. Bývalí Předličáci sem již raději vůbec nejezdí, aby si uchovali neporušené vzpomínky z mládí. To není obžalobou Romů, ale systému, který do jedné čtvrti soustředí, nebo umožní soustředit takové množství sociálně nepřizpůsobivých obyvatel. Měly jsme možnost Předlicemi v poslední době několikrát projet, ale bály jsme se vylézt z auta. Připadaly jsme si jako sudetští Němci, kteří se od šedesátých let 20. století jezdí koukat na své bývalé domovy…
Náš dům č. p. 144 na Školním, později Masarykově náměstí patřil ústecké městské obci. Často jsme se maminky ptaly, proč vlastně nebydlíme v Ústí, kde jsme měli spoustu přátel a taťka zaměstnání, maminka ale říkávala „děvčata, tam jsou mnohem vyšší nájmy než tady, to bychom si vůbec nemohli dovolit“. A to taťka vydělával kolem dvou tisíc korun měsíčně, což představovalo velice slušný příjem. Dům byl za našich mladých let obklopen krásným parkem.
Naše rodina bydlela nejdříve v malém bytě v přízemí, později se přestěhovala do většího v druhém patře, což byl zřejmě největší byt v domě. Měl tři pokoje – obývák, ložnici rodičů, dětský pokoj a kuchyni. Toaleta byla na chodbě a my ji sdíleli se sousedy – Klingerovými. Ti byli velice chudí a vychovávali sedm děvčat, se kterými jsme si často hrály. Našich dětských her se zúčastňovala i malá Hani Nase, dcera obchodního cestujícího, který bydlel v sousedním domě. Dvory domů sousedily a Zdena si často s malou Hani povídala přes plot. Na tomto místě je třeba dodat, že jsme byli jedinými Čechy v domě, ale neměli jsme s tím pražádné problémy. Naopak. Vycházeli jsme spolu vždy velice dobře a navzájem jsme si rozuměli, protože jsme si rozumět chtěli. Naše němčina byla chabá, němečtí kamarádi nemluvili česky vůbec, ale nějak jsme vždycky pochopili, o co kráčí. Pak ale přišel rok 1938 a většina těch, s kterými jsme normálně vycházeli, nám přestala odpovídat na pozdrav.
Nejposvátnější místností našeho bytu byl samozřejmě obývací pokoj s taťkovou knihovnou. Tu si nechal na konci dvacátých let vyrobit známou truhlářskou firmou Skuherský z Hradce Králové. My děti jsme se nesměly bez dovolení knih dotknout, taťka s nimi zacházel jako s právě vylíhlými ptáčaty.
Tátova láska ke knize byla proslavená. Jako každý bibliofil chtěl mít samozřejmě všechny knihy podepsané autorem, takže kupoval knihy nesvázané, vždycky z nich vyjmul titulní list a zaslal jej autorovi k podpisu. Adresy zahraničních spisovatelů sháněl taťka přes esperantské kluby – taťka se naučil tomuto uměle vytvořenému mezinárodnímu jazyku, který měl usnadnit komunikaci mezi národy. V adresáři esperantistů si vyhledal příslušného člověka v té které zemi, kterému adresoval žádost o vyhledání adresy spisovatele a po obdržení odpovědi musela Věra, která se od dětství učila angličtině, napsat uctivou žádost o podpis. Když se titulní listy s podpisem a někdy i věnováním vrátily zpět, nechal taťka knihu krásně svázat u špičkového knihaře Rajmana v Rožďalovicích, který pracoval i pro prezidenta T. G. Masaryka. Každý autor měl vyhrazenu jinou barvu hřbetu. Pro podporu svých žádostí o podpisy si taťka nechal dokonce natisknout pohlednice s fotografií knihovny, kterou dokonce vybavil i lístkovým autorským katalogem. Bohudíky jsou knihy i knihovna, náš rodinný poklad, dochovány dodnes.
Když došlo k okupaci pohraničí, domnívali jsme se, že budeme muset náš byt okamžitě opustit a nechat v něm všechno zařízení, knihy nevyjímaje. Taťka z nich proto s těžkým srdcem žiletkou vyřezal všechny titulní listy s podpisy a říkal, že knihy sežene vždy, dedikace ne. Když se situace uklidnila a my zjistili, že si můžeme do Písku odstěhovat všechno zařízení, nechal si taťka na knihy vyrobit 32 speciálních dřevěných beden, které se velmi podobaly těm, ve kterých zbrojovky dodávaly granáty. Před naložením našich věcí na stěhovací vůz přišel jeden německý důstojník – říšský Němec – zkontrolovat, zda nevyvážíme něco zakázaného a samozřejmě se ihned začal zajímat o obsah vysoce podezřelých beden. Maminka, která hovořila plynně německy, mu řekla, že jsou to jen knihy a že mu bedny otevře, důstojník však mávl rukou a omluvil se. Tehdy jsme poprvé poznaly rozdíl mezi „našimi“ sudetskými a říšskými Němci. Po naložení všech beden do auta se ale mezi Předličáky stejně povídalo, že tomu Čechovi Kučerovi zabavili 32 beden munice… (redakční poznámka: část popisované knihovny i jedna ze zmíněných transportních beden je momentálně jako zápůjčka součástí aktuální výstavy „I knihy mají osudy“ v Muzeu města Ústí nad Labem).
V obývacím pokoji se samozřejmě odbývaly všechny rodinné slavnosti. Stával tu vánoční stromeček, sedávaly tu návštěvy, nacvičovalo se tu, jak již bylo řečeno, na sokolské slety. V obýváku bylo i rádio značky Phillips (tzv. kaplička), které taťka pořídil velice brzy po zahájení vysílání Československého rozhlasu. S rádiem jsme se poprvé seznámily na nějaké návštěvě – kdosi sestavil první krystalku a my se rvali o sluchátka. Neměli jsme ale gramofon, což nás v době dospívání trochu mrzelo. Doma se nezpívalo, z nás nikdo zpívat neuměl, maminka ale hrála na piano, takže tento hudební deficit vyrovnávala.
Náš dětský pokoj tvořila dlouhá úzká místnost s jedním oknem, ze kterého bylo vidět do tělocvičny sousední školy. Každá z nás chtěla mít vlastní pokojík, a tak jsme si místnost přepažily dekou. Zdena byla starší, takže měla část s oknem a mohla si dlouho číst, Věřina část tonula v temnotě.
Nejčastěji jsme ale pobývali v kuchyni, ta byla středobodem naší domácnosti. Zde také „úřadovala“ paní Bordová. To byla hodná paní, která chodila mamince pomáhat s praním a úklidem. Její patnáctiletá dcera sloužila u drogisty Hahnela a den co den chodila ke svým rodičům ve Starých Předlicích. Při cestě od rodičů se vždy zastavila v hostinci pro pivo a vracela se Ústeckou (dnes Hrbovickou) ulicí k Hahnelovům. Jednou se však domů nevrátila a už ji nikdo nikdy neviděl – prostě zmizela, jako by se do země propadla. Taťka měl kontakty v Československém červeném kříži a rozesílal její podobenky po všech světových úřadovnách Červeného kříže – ovšem bez sebemenší odezvy. Zmizení dcery se nikdy nevysvětlilo. Někdo ji asi posadil do auta a odvezl neznámo kam. To však nebyla poslední rána, která rodinu Bordovu postihla. 1. května smutného roku 1938 se oběsila na klice od kuchyňských dveří třiadvacetiletá Hana Bordová, která spatřila v průvodu henleinovců svého snoubence a nevydržela tíhu svého zklamání. Paradoxem je, že týž večer zemřela i její nejlepší kamarádka Loskotová. Ta podlehla infarktu. Obě dívky byly pohřbeny vedle sebe.
Kuchyň se každé ráno provoněla maminčinou kávou, která sestávala z melty smíchané s jednou lžící mleté zrnkové kávy. Babička Klingerová odnaproti si ještě vždycky od maminky vyžádala tu sedlinu (lógr) a dělala z ní další konev kávy. Nevěděla však, že maminka vždycky sedlinu „polepšila“, protože jí to jinak připadalo trapné. Babička „bábi“ Klingerová zajišťovala v domě úklid a mohla tak vydělat nějaké peníze pro svou chudou rodinu. Po válce jsme se s nimi ještě setkali, ale jako všechny Němce je odsunuli.
Dále v domě bydlela rodina Schmalholzova. Pan Schmalholz byl poštovním úředníkem a po večerech seznamoval Zdenu se základy němčiny. Zdenička chodila i „do klavíru“ k panu Heinrichu Struppemu v Prostřední ulici, ale nebavilo ji to, a tak s hraním přestala. Schmalholzovi měli syna Alfreda – Fredyho, který věčně churavěl, a dceru Traudl. Paní Schmalholzová Zdenu někdy poprosila, aby zašla do hostince pana Běhounka, který se nacházel u stanice trojky (tramvaj č. 3), Fredymu pro dietní moučník, protože Fredy trpěl cukrovkou. I přes své závažné onemocnění ale musel narukovat na vojnu a brzy zemřel. S Fredym, který byl o dva roky starší než Zdena, i s Traudl jsme si často hrávali.
V domě dále bydleli Richterovi, kteří podporovali německou sociálně-demokratickou stranu a aktivně vystupovali proti Henleinovcům, a Justovi, kteří se naopak úplně zbláznili z Hitlera a začali se k nám chovat přezíravě.
