Chata o dvou místnostech byl vlastně dřevěný montovaný objekt, který stál za války kdesi v Chabařovicích. Bylo jich tam více a měly sloužit jako nouzové bydlení pro ty, jejichž domy padly za oběť náletům. Byly ke koupi, daly se rozebrat a rychle sestavit. Bytů již bylo dost.
O nedělích (soboty byly pracovní) jsme jezdili na zahradu všichni. Oběd se vozil v taškách. Pitná voda tam nebyla, ta se nosila od sousedů z tehdy bílé vilky. Ta samotná má zajímavou historii. Před válkou sloužila jako letní sídlo, předchůdce pozdějších chat.
Na zalévání zeleniny se chytala veškerá dešťová voda. Když bylo déle sucho a bylo třeba zalít mladé stromky, chodili všichni s konvemi k Labi. Břeh byl v té části nábřeží ještě volně přístupný. Výhodné bylo, že obdělávané plochy byly pod vyššími stromy, a tak v létě byly chráněny před největším žárem.
Zavlažování zahrady bylo řešeno již zakladatelem zahrady ze studny. Kopaná studna s betonovými skružemi stála v místě dnešní asfaltové cesty a byla asi 10–12 m hluboká. Dosahovala tedy na úroveň hladiny Labe. Stála u ní budka s naftovým jednoválcovým motorem. Ten poháněl oběžné kolo, na kole visel nekonečný textilní pás se zavěšenými zinkovými nádobkami, které nabíraly vodu a vylévaly ji do betonové nádrže vedle studny. Pak tam bylo také čerpadlo, které vodu z nádrže čerpalo do obdobné nádrže nahoře u plotu v protilehlém rohu. Ta je tam stále. K zalévání se používalo stejné potrubí, které bylo napříč zahradou. A voda k zalévání tekla samospádem do celé zahrady z této nádrže. Stačilo uzavřít výtlačnou část potrubí. Celé to ale bylo minimálně od konce války v nečinnosti, zvláště motor a ventily trpěly, a tak už se to nerozběhlo. Myslím, že se to rozběhnout nikdo ani nepokoušel. Zajímavé je, že potrubí dodnes i bez nátěru výrazně nekoroduje.
Větší část zahrady se obdělávala bez jakékoliv mechanizace. Pěstovala se zelenina do domácnosti, okurky, cibule, mák, kukuřice. Také sekání trávy obstarávala kosa a srp. Posekaná tráva se sušila, ač pro seno nebylo žádné využití. Sena byla vždy skoro plná kůlna. Noviny v té době byly plné výzev, aby občané sekali každou mez a seno nabídli družstvům. Naši to vzali vážně a nabídli i naše seno. Když nikdo nejel, urgovali liknavost na ONV. Trvalo to ještě dlouho, než přijel nějaký naštvaný člověk a seno si odvezl.
Na první pohled to byl ovocný sad. Vysazeny byly jabloně, zákrsky a polokmeny, meruňky, slívy, broskvoně, kdoule, několik druhů rybízů a angreštů. Nesmím zapomenout ani na vinnou révu. Plochy mezi stromy byly původně osázeny jahodníky. První roky po koupi prý bylo tolik jahod, že je nestačili sklízet.
Původně nebylo travnatých ploch mnoho. Na jaře se vždy uhrabaly a práce pokračovaly urovnáním zrytých ploch od podzimu a případně přerytých před výsevem. Jako poslední jsme seli okurky, vyžadovaly teplo a hnůj. Ten nám občas vozil sedlák jako nájem za pole u silnice, které užíval. Jarní ranní mrazíky ohrožovaly hlavně meruňky. Někdy jsme se pokoušeli ochránit je před mrazem ohni rozmístěnými mezi stromy.
I na obdělávané zahradě se vyskytovali různí živočichové. Od jara se objevovali pravidelně slepýši, ještěrky. Později vymizeli. Zřídka se objevovaly ve vlhčím období a na jaře žáby.
Někdy jsem tam zůstával v létě několik dnů. Hlavně s H….. Na zahradu nás doprovázel i pes tetiny švagrové, Rex, o kterého o dovolené manželů Malých někdy H….. pečovali. Jednou v noci nás probudil zoufalým vytím a vzápětí přiběhl s krvavou tlamou. A stále kamsi mizel. Strýc ho následoval s baterkou, našel ho u plotu, jak stojí nad ježkem stočeným v klubíčku a marně ho zkouší uchopit svými čelistmi. Po rozednění strýc ježka opatrně odnesl na lopatě mimo zahradu a byl klid.
Pravidelně jsme pěstovali kukuřici. V rozestupech se zarývala jednotlivá zrna, někdy s lopatkou hnoje. Pak se plocha zhruba vyrovnala. Po vzejití se pole plela. Úporné plevele, jako pýr, se tam tehdy příliš nevyskytovaly. Snad to souvisí se způsobem obdělávání. Po dešti se okopáváním rozrušil krunýř, který se na sprašovité půdě tvoří. Při tom se i vyplelo. Mák se neosvědčil, při dozrávání ho obsadili ptáci z okolí, strašák se ukázal jako neúčinný. Mnoho máku jsme ze zbylých makovic nevysypali.
Mezitím jsme sklízeli ovoce ze stromů. Jako první většinou třešně, následovaly meruňky, letní jablka, ryngle... Část ovoce se zpracovala na marmelády a kompoty. Meruňky se z velké části tehdy rozprodaly známým. Jablka se postupně odvozila domů a uskladnila ve sklepě. Většinou jsme mívali vlastní jablka až do května dalšího roku. Nejvíc práce bylo s rybízem, byly ho spousty, bílý i červený i černý. Zpracovával se na vynikající marmeládu. Po omytí se na zvláštním nástavci k mlýnku na maso oddělila zrnka, stopky s částí slupek a šťáva se vařila s cukrem, až zhoustla. Výsledná hmota se plnila do sklenic a ty jsme zavázali celofánem. Vydržely ve spíži na chodbě i více let.
S kdoulemi jsme si nevěděli rady. Pomohli známí původem z Volyně. Nejprve jsme jim je vozili a oni nám poradili, jak udělat chutný kompot. Ještě lepší je džem, ale to jsme zjistili později. Navíc se snadno připravuje.
Zahrada sousedila se železniční tratí. Jezdila tehdy ještě parní trakce a občas jiskry z lokomotiv zapálily suchou trávu a vzňal se i dřevěný plot. ČSD byly v té době nepříjemný soused. Jednou nám překopaly bez upozornění celou zahradu, aby mohly položit sdělovací kabel.
S podzimem se přiblížila doba sklizně. Začala dozrávat zimní jablka a švestky. Ovoce, které bylo vždy jisté. Také kukuřici pro slepice bylo třeba sklidit. Olámat klasy, oloupat a svázat a nechat uschnout. Byla jich plná chata i kůlna. Někdy byly pověšené i venku, pod převisem střechy. Doprava klasů kukuřice do města proběhla ve starých jutových pytlích na ručním čtyřkolovém vozíku. Ještěže na úzké silnici bývalo méně aut. Osobní skoro žádná. Takže ještě vyložit vozík do komory a může být večeře.
