V Památkách byla už dřív naplánovaná služební cesta na 20. října do Jablonce n. N., které se kromě mě účastnila Ingrid Augstenová a Růženka Ťápalová. Protože tou dobou byla dcera Karla už zdravá, požádala jsem ředitele Památek ing. Kašpárka o souhlas, abych mohla s sebou do služebního vozu, řízeného řidičem Milanem Roštejnským, vzít svou 9letou dceru a dopravit ji do školy v přírodě. Než jsme toho rána vyjeli, byla strašná mlha jako každým rokem na podzim za socialismu. A nejen to: k autu se dostavil Sáva Suchevič se striktním požadavkem, že musíme změnit plánovanou trasu jízdy přes Děčín, Českou Kamenici, Nový Bor, Liberec a Jablonec n. N. a jet přes Litoměřice do Státního archivu a tam vyzvednout a naložit velkoformátové fotografie určené na výstavu k výročí Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR).
Sáva Suchevič, bývalý dlouhodobý ředitel Památek, i když v roce 1974 sesazený, dělal všechno proto, aby se zavděčil Krajskému výboru Komunistické strany Československa (KV KSČ). Zajištění výstavy o VŘSR bylo prvořadým úkolem Památek, a tak jsme místo na Děčín zamířili do Litoměřic. Tam se velkoformátové fotografie naložily do kufru auta volhy a vyrazili jsme za stále hustější mlhy na sever přes Úštěk a Kravaře. Dcera Karla tou dobou už byla úmornou jízdou unavená, skrčila si nohy pod sebe na sedadle a hlavu si dala ke mně do klína. Na konci obce Kravaře jsme po pravé straně minuli benzinovou stanici a pokračovali v příšerné mlze ke Stvolínkám, před nimiž se v protisměru objevila blikající malá dodávka. Řidič Roštejnský ještě víc zpomalil a než jsme se nadáli, došlo k neuvěřitelné bouračce s tankem. Ano s tankem, který nevybral zatáčku a doslova naši volhu omotal svým tankovým pásem.
No, a těžký malér byl na světě. Z úplně zdemolovaného auta vyprostili řidič blikajícího vozidla, řidič auta (které jelo za námi) a řidič doprovodné vojenské sanitky nás 4 ženské a odvezli do nemocnice Česká Lípa. Těžce zraněného a zcela do trosek volhy zaklíněného řidiče Roštejnského musela vyřezávat přivezenou technikou přivolaná policejní pohotovost.
Řidič Milan Roštejnský měl prakticky od hlavy až k patě poraněnou levou část těla: scházela mu půlka ucha, měl na 4x zlomenou ruku včetně ramena a rovněž na 4x zlomenou levou nohu. Ale jakožto nám notoricky známý optimista všem stále tvrdil, že mu nic není, ať ho pustí domů. Lékaři mu posléze po konzultaci s jeho přivolanou manželkou vystavili papír, že je normální a že to má v hlavě v pořádku.
Růženka Ťapalová, kunsthistorička, byla rovněž těžce zraněná a přišla o jednu ledvinu.
Na mě, sedící vzadu uprostřed, se zbortila střecha volhy, takže kromě otřesu mozku jsem měla ošklivou tržnou ránu na čele sahající přes levé obočí (zázrakem jsem nepřišla o oko). K tomu pohmožděnou krční páteř s omezenou rotací hlavy a zlomená 2 žebra.
Moje dcera Karla měla velké štěstí, že neseděla, ale na místě za řidičem ležela skrčená s hlavou chráněnou v klíně matky. Přesto se jevil její úraz jako těžký, protože měla vnitřní krvácení a zlomenou stydkou kost. V nemocnici v České Lípě nesměla vstávat ani chodit.
Ingrid Augstenová, technička Památek, sedící na tzv. „sedadle smrti“ jako spolujezdec řidiče, byla proti všem zákonitostem jako jediná jen lehce zraněná, tj. prokousla si jazyk. Byla ještě téhož dne převezena domů do Ústí n. L.
Můj manžel byl o události poměrně brzo telefonicky zpraven a hned se vydal do České Lípy. Rozrušením si netroufl řídit, o což požádal souseda, pana Starého. Když projížděli uzavřeným úsekem silnice Kravaře–Stvolínky a viděli vrak havarované volhy, nabyli přesvědčení, že to nemohl nikdo přežít. Jak zastavili, byli svědky toho, jak policisté přivádí z přilehlého pole úplně zoufalého řidiče tanku.
V nemocnici Česká Lípa věnovali okamžitě zvýšenou pozornost těžce zraněné Růžence Ťápalové a později přivezenému řidiči Roštejnskému. Plnou pozornost měla také moje dcera Karla. Na mě se už nedostala žádná osvědčená lékařská kapacita, a tak jsem byla svěřena do péče právě čerstvě nastoupenému lékaři po medicíně, aby mi zašil ošklivou tržnou ránu po celém čele. Nacházela jsem se ve stavu omámení, ale slyšela jsem jeho příkazy o tenčí niti a o tenčí jehle, že se přece jedná o obličej ženy.
I když mě stažená žebra bolela, mohla jsem navštěvovat nemocnou dceru Karlu a setkat se s manželem. Ten ovšem už po 3 dnech docílil toho, aby mě a dceru převezla sanitka do Krajské nemocnice v Ústí nad Labem. Já jsem mohla jít asi po 1 týdnu domů. Pro Karlu převoz z České Lípy znamenal opravdové štěstí. Oproti zákazu chůze naopak primář Trefný okamžitě chůzi a pohyb nařídil. Což bylo určitě pro zachování pružnosti mladého těla zapotřebí. Samotné vnitřní krvácení bylo už v České Lípě zastaveno a neopakovalo se.
Milan Roštejnský a Růženka Ťápalová byli v České Lípě opakovaně operováni. Milan asi po roce opět nastoupil jako řidič Památek, ale Růženka bohužel s jednou ledvinou odešla do invalidního důchodu a odstěhovala se k dceři do Brna.
Moje jizva na čele ovšem byla ošklivá temně rudá jitrnice se stopami stehů. Ty byly po 14 dnech odstraněny, ale kromě toho okolní velká modřina, která posléze nabyla všech možných barev, postoupila v obličeji níž, pod oči a tváře. Že je to hrůzná podívaná, to jsem si uvědomila, když jsem jednoho rána vedla malou Pavlu do školky, před níž se shromažďovaly starší děti v doprovodu matek a otců s kufry a čekaly na autobus, aby odjely na školku v přírodě. Jak jsme s Pavlou procházely tím brebentícím davem, najednou se rozhostilo absolutní ticho. To bylo zděšení pro obě strany.
Moje matka, babička Frieda Lischke, z toho byla také patřičně nešťastná a naléhala, ať jdu do nemocnice, ať mi to znovu otevřou nebo ať udělají plastiku. Vypravila jsem se tedy do nemocnice, a tam chtěli vědět, kdo to tak odborně sešil, že by to také neudělali lépe. Ale hlavně mě naučili s jizvou zacházet. Musela jsem mnohokrát přes den použít palce a jizvu vší silou stisknout tak, že po puštění palci byla bílá a pak začala pořádně červenat. Tímto intenzivním prokrvováním se jizva stala poddajnou a začala pomalu splývat s okolím čela. Už po roce se z ní vlastně stala podélná vráska a nikoho pak nenapadlo, že se jedná o dlouhou jizvu.
Karla se pak v průběhu dětství a mládí dala k vodním turistům, o prázdninách místo obligátních pionýrských táborů sjížděli s oddílem Hornád, Ohři a podobně a v zimě dělali běžky a náročné přechody Jeseníků apod. Z toho jí zůstala pevná širší ramena, i když později běžky razantně opustila a dala se na sjezdování.
Po novém roce 1978 se ohledně autohavárie konal civilní soud, protože tank řídil civilní řidič, kterého si armáda najala. I když soudní znalec prokázal, že „rychlostní zkouška“ nového tanku rozhodně neměla probíhat na otevřené veřejné okresní silnici, že kolona vojenských vozidel byla nedostatečně zajištěna jen blikajícím vozidlem, jemuž scházela stažená okna s mávajícími výstražnými praporky, jakož i troubení a opakované rozsvěcování světel, vyvázla z toho armáda pouze náhradou škody za zničené auto. To pak bylo dlouho vystaveno před budovou policie v Zahrádkách v přímém dohledu ze silnice vedoucí od křižovatky Česká Lípa – Doksy. A my postižení jsme podle tehdejších zdravotních tabulek dostali směšné „bolestné“.
No a k politicky naléhavé akci „Výstava k výročí VŘSR“: ta se úspěšně zahájila v termínu, protože se kupodivu z celého havarovaného vozidla zachoval neporušený kufr s velkoformátovými fotografiemi! Výstava se konala se výstavním sále odsvěceného kostela sv. Vojtěcha v Ústí n. L., v jehož přilehlé faře byly moderně zařízené kanceláře Severočeských památek. Výstava samotná byla vyzdobena obligátními červenými hesly „Se Sovětským svazem na věčné časy“ a podobnými.
