Exponát měsíce srpna úzce souvisí s výstavou o pískách a pískovcích. Proželeznění je v krajině Českosaského Švýcarska nepřehlédnutelným prvkem. Díky své tvarové pestrosti připomínalo našim předkům nejen kamenné růže a zkamenělé kmeny stromů, ale třeba také létající stroje neznámých vesmírných civilizací.
Oxidy a hydroxidy železa (goethit, příp. s hematitem či limonitem)
tvoří druhotný tmel ve zdejších pískovcích. Nejčastěji ho nalezneme jako výplně podél třetihorních vulkanických těles – žil a pňů. Proniky žhavého magmatu nastartovaly oběh ohřátých podzemních vod podél rozhraní mezi čedičem a pískovcem. Při něm docházelo k rozkladu železem bohatých minerálů v čediči a k transportu železa do okolí. Vysrážením goethitového tmelu na příznivých místech pak vznikla pestrá škála tvarů těles železitého pískovce.
Tvarové formy proželeznění v pískovcích Českosaského Švýcarska studoval již ve třicátých letech 20. století Alfred Seifert a odlišoval železité výplně svislých puklin Brauneisenschwarten (Typ 1) od trubicovitých, konkrecionálních forem Brauneisenröhren a zprohýbaných železitých lamin Brauneisenbänder (Typ 2), přecházejících až do vodorovných desek železitého pískovce nebo slepence (Typ 3). Proželeznělé zóny jsou protažené převážně ve směru VSV–ZJZ. Jejich zvýšená odolnost vůči erozi se v krajině projevuje vznikem hřbetů a ostře modelovaných skalních stěn. Mezi typické výskyty patří Rudolfův kámen, Šaunštejn, Čínská zeď u Jetřichovic nebo stěny pod Pravčickou bránou.
V minulosti byly proželeznělé a zjílovělé vulkanické žíly těženy a zhutňovány jako
železná ruda (železné jámy u Kyjova, pinky nedaleko Pohovky, dobývky u Děčínského Sněžníku ad.).
