Z dětství si pamatuji různé postavičky, například v podobě pana Erbena, který žil na Špitálském náměstí a prodával doutníky (doutníky jako rostliny), které vozil ve starém kočárku. Měli asi šest dětí a žili ve strašné bídě. Pamatuji si na alkoholové výstupy zde žijících Slováků. Žily zde ještě malé skupiny německých starých žen, které, když se potkaly, spolu potichu mluvily německy. Jako děti jsme se potloukaly pouze v těchto ulicích, znaly jsme se i ze školy. Nikam na dovolenou jsme nejezdily, neměly jsme ani kola. Každý rok na mé narozeniny mě matka oblékla do šatů, učesala a šli jsme se fotit do Vaníčkové. U tohoto fotografa jsem focená od mimina. Fotograf byl ještě v Revoluční ulici, ale ten náš ateliér byl daleko lepší. Když jsme chodili ze školy, obdivovali jsme nevěsty, jejichž fotografie byly vystavené ve výloze ateliéru. Vím i jak to tam fungovalo. Přišli jsme, zaplatili u paní, která byla celé roky stejná, a šli jsme do ateliéru dlouhou chodbou. V ní viselo zrcadlo, kde se každý upravil. Pan fotograf nosil, zdá se mi, x let pořád stejný plášť.
Když jsem se v roce 1980 vdávala, bylo jasné, že fotit se budeme právě ve Vaníčkově ulici. Vše bylo stejné, paní i pan fotograf byli ve svých pláštích. Nezestárli, byli pořád stejní. Svatební fotografie jsme si porovnali se svými známými a museli jsme se smát. Všude byla stejná dekorace a dokonce jsme porovnávali i naše fotky od miminek. Řekla bych, že většinou jsme měli stejný dort. Z nostalgie jsem zašla po letech vyfotit svoji dceru, ale už tam byla cizí paní fotografka. Fotka nebyla ani hezká, řekla bych nepovedená. A tak skončilo moje focení ve Vaníčkově ulici. Zůstalo nám jen rčení, když se něco nepovedlo, tak se říkalo: „Nech se s tím vyfotit ve Vaníčkovce!“. Dneska už tomu nikdo nerozumí.
