Mirek Johanovský
Jsem syn paní Johanovské, dcery Eduarda Majera. Vzpomínka na dědovo výročí a jeho ateliér nám udělala velkou radost. Posílám tři fotky, které mi poslala máma a jsme na nich společně s bráchou Ondrou foceni před nástupem do uvedeného školního roku.
K fotkám připojím jen krátkou vzpomínku na ateliér. Je to přes 40 let, takže vzpomínky jsou mlhavé, ale zkusím to:
V ateliéru Vaníčkova jsme spolu s bráchou trávili hodně času, zejména o sobotách, kdy nás děda s babičkou hlídali, ale měli přitom vlastně asi nejvíc napilno – sobotní focení svateb. Pro mě to bylo dost magické místo – spletité, uprostřed s tajemnou uličkou mezi nízkými domky a dvorkem se vzrostlým kaštanem. Zkusím projít ateliérem od začátku a vzpomínat, z ulice to bylo nějak takhle: Hned při pohledu z ulice parádní výloha, kterou mnozí obdivovali a děda si na ní dával hodně záležet (bohužel si nejsem jistý, jestli ji máme na nějaké z fotek). Hned za vchodem „krám“. Tam vládla babička, která přijímala objednávky. Za krámem chodba, kde se zákazníci upravovali a čekali, až se dostanou k panu mistrovi do ateliéru. A pak dál – temná komora, další komora na vyvolávání fotek, místnost na retuše – ateliér Vaníčkova nikdy neopustila fotografie, která by nebyla vyvolaná z předem pečlivě retušovaného negativu! – tahle místnost i s velikým válcem na sušení fotek, na který se nikdy nesmělo sahat…Těžko odhadnout, kolik času jsme strávili s dědou zavření v temné komoře, kde jsme se nechávali dokola zkoušet, jestli si všechno dobře pamatujeme – vývojka, ustalovač…
A samotný ateliér – když jsme byli potichu, mohli jsme tam být a pozorovat dědu při práci. V jeho typickém plášti, pro zákazníky vždycky dobře naladěný. Dlouho a pečlivě si rovnal fotografované, dbal na každý detail oblečení, výraz, polohu ruky, nohy… A pak s hlavou pod plachtou děda ještě znova zkoumal celou kompozici. A když byl konečně spokojený, tak se vysunula zpod plachty ruka, k té patřil povel „Sem se mi dívejte!“. A spoušť a bylo hotovo. Následovala výměna desek ve fotoaparátu a „Kdo je další na řadě, pojďte dál“…A ty rekvizity v ateliéru, ty nás taky bavily – mimochodem, ten dort, který je na mnoha fotkách dětí, byl opravdu sladký. Cosi jako sušené tvrdé cukrové ozdoby na umělém korpusu – každopádně když jsme tu léty zaprášenou rekvizitu lízali, fakt byla sladká 😊
Rád fotím, ale jen amatérsky. A když si někdy diriguju skupinku k focení a remcají, jak mi to trvá a jak si vymýšlím a jak čekám na světlo a vůbec, tak jim říkám: „To víte, když jeden vyrůstal v ateliéru…“
