Z mého dětského pohledu čtyř a pěti let byla za domem a dvorkem divoká zahrada s klepadlem na koberce, starou boudou a vysokou trávou. Maminka mě bohužel opravila, že zahrada nebyla tak velká, byla udržovaná, na jedné straně měla babička záhony květin, uprostřed kratší trávník a na straně druhé sousedka zeleninový záhon. Mnohdy jsou ale dětské vzpomínky romantičtější než skutečný stav věcí.
V té době ještě děda navštěvoval fotografický ateliér. Z něj si toho mnoho nepamatuji. Vše pro mne bylo trochu šedivé, tmavé a zahalené tajemstvím věcí, kterým jsem vůbec nerozuměl. Naštěstí tam vždy bylo pár hraček na půjčení – hlavně plastové autíčko, panenka a velký plastový patrový dort. V přijímací místnosti, kde byly vystavené fotografie a u stěny stály židle pro zákazníky, seděla babička za jednoduchým dřevěným stolem. Procházela tu občas i některá z dědových kolegyň – vlídná paní Pitová nebo usměvavá mladá slečna Heřmánková. Z přijímací místnosti se šlo chodbou do ateliéru, ale také se dalo dostat bočním východem na dvůr. Tmavý ateliér bylo magické místo. Děda v modrém plášti (divil jsem se tehdy, že všichni pečlivě dbali na to, aby byli upravení a slušelo jim to) vždy nějakého cizího člověka usadil do nasvíceného křesla nebo postavil na schod a sám se schoval pod černou látku za fotoaparátem uprostřed místnosti. Člověk v křesle pak trpělivě seděl, i když mu světla svítila do obličeje, až do chvíle, kdy se z pod látky děda opět vynořil a vyndal z přístroje desku, kterou odnesl chodbou přes dvůr do černé komory k vyvolání. Negativy retušoval děda na prosvětlovacím stole i doma. Moc se mi ty svítící obrázky líbily. S retušováním fotografií si vzpomínáme na jednu historku, kdy za dědou přišli nešťastní novomanželé s prosbou o úpravu skupinové fotky. Když se děda zeptal, proč se jim nelíbí, prozradili mu, že se jim na svatbu vloudila paní, kterou nikdo neznal, je vyfocená i na skupinové fotografii a jestli by z ní nešla odstranit. Děda pokrčil rameny a odpověděl „paní je úplně na straně, tak to nebude problém. Překreslím jí na závěs“.
V roce 1985 se děda s babičkou přestěhovali do sedmého patra jednoho z panelových domů na sídliště Všebořice. Odtud už tak krásný výhled nebyl, ale děda měl zas v bytě vlastní pracovnu, babička prostor pro šicí stroj, a také měli spoustu místa pro obrazy, které děda miloval. První věc, kterou si vždy vybavím z bytu dědy a babičky, jsou stěny plné obrazů. Bavilo mě procházet bytem, dívat se na ně a vymýšlet, jak by se daly příběhově propojit, nebo jak by spolu mohly postavy z jednotlivých obrazů komunikovat. Pro nás děti byla nejzajímavější částí bytu dědova pracovna, která v době našich návštěv sloužila i jako náš dětský pokoj. V pracovně měl děda pod oknem umístěný dlouhý stůl pečlivě pokrytý skicovacím papírem s vyskládanými malířskými a retušovacími potřebami. Na stůl navazovala nízká výkresová skříň s mělkými zásuvkami, ve kterých ležely fotografie, pasparty, papíry, kartony a další potřeby pro adjustaci obrazů a fotografií. Přímo u vstupu do pokoje byla hnědá rozkládací pohovka s květinovým dekorem, na které si děda vždy po obědě rád zdříml, a na druhé straně za vstupními dveřmi stála částečně schovaná stará tmavohnědě mořená skříň se skleněným nástavcem s uloženými fotoaparáty, zvětšovacími skly, objektivy, barvami a dalšími potřebami. Vůně barev a fotografického vybavení mi díky této skříni přijde příjemná dodnes. Uprostřed pokoje pak stál velký bílý malířský stojan, při každé návštěvě s jiným rozpracovaným obrazem.
Děda byl opravdu velice zručný, snad po svém tatínkovi – čalouníkovi, a pracovnu neustále využíval. Byl schopný opravovat staré rámy, paspartovat obrazy, čalounit židle, sedačky a s námi vyrábět modely letadel, lodí, raket a všeho, o co jsme ho poprosili. Dodnes mám doma dva jeho fotoaparáty, které si děda vyrobil, protože nemohl nikde koupit fotoaparáty na panoramatickou fotografii. Oba jsou stále funkční a fotit s nimi je opravdu radost.
Každý den odpoledne jsme chodili na procházky. Děda si vzal fotoaparát – kinofilmovou Minoltu, a šli jsme do Střížovic, přes Střížovický vrch, k vysílači a zpět do Všebořic. Pravidelně jsme také jezdili na celý den do lesů kolem Úštěka na houby a borůvky. V Kokořínských lesích nás děda s fotoaparátem pověšeným na krku vodil kolem skalních převisů u Tisícového kamene nebo na prastarý hrad Čap. Fotografie lesních cest, průhledů skrz kmeny bříz a pohledy do korun stromů by vydaly na jednu výstavu a pohled na ně se mi stále líbí, stejně jako na další fotografie z Českého středohoří, které pořizoval během návštěv svých přátel a jiných výletů.
Krásné byly i příležitosti, kdy jsme se my nebo naši bratranci vrátili z cest. Všichni jsme si sedli a společně prohlíželi pořízené fotografie. Děda je vždy komentoval, upozornil na drobné chyby nebo zmínil, že je škoda něčeho, co se do záběru nedostalo, ale nakonec fotografie stejně pochválil.
Poslední dny svého života strávil děda u nás doma v Praze, kde měl podstoupit dlouhodobě plánovanou operaci nohy. My jsme tehdy s bratrem odjeli na cestu po Francii a já se těšil, jak dědovi po příjezdu ukážu své fotografie z Provence a francouzské Riviéry, na které jsem byl pyšný. Bohužel, během následujícího týdne nám do Paříže volali rodiče, že děda na komplikace spojené s operací zemřel a fotografie z Francie už jsem mu tedy nikdy ukázat nemohl. Také dnes mě mrzí, že s dědou fotografie nemohu konzultovat i vzhledem k tomu, že ve své profesi pracuji s fotografií velmi často. Ale díky tomu si na něj také skoro každý den vzpomenu.
Jan Hendrych
