Protože už uběhla hodina a ženich nás nenašel (i když jsme naše tajemství sdělili jednomu ze svatebčanů, bohužel z Hradce Králové), tak jsme poslali telegram se zněním „Srdíčko moje, přijeď si pro mě“. V té době nebyl mobilní telefon a pevnou linku mělo pár rodin a mezi ně ta naše nepatřila. Další dvě hodiny se nic nezměnilo a my jsme dostali hlad, a protože v té restauraci nevařili, nabídli nám alespoň šišku salámu.
Konečně se objevil ženich se svou tchyní, která měla v očích blesky. Všichni se báli, jak to dopadne. Došlo nám, že unést nevěstu před slavnostním obědem nebyl dobrý nápad. Ženich zaplatil útratu 60 Kč (z toho nejdražší byla asi ta šiška salámu) a odjeli s nevěstou autem. Jirka a já jsme se už nevešli. Zůstali jsme bez peněz a maminka nevěsty prohlásila, že máme jít domů pěšky a určitě víme proč. Cesta z Brné do Neštěmic byla náročná, ale došli jsme. Na nevěstu po návratu na hostinu čekaly od svatebčanů nevraživé pohledy, ale nakonec novomanželé jedli z jednoho talíře a vše dopadlo dobře. My jsme sice dorazili s notným zpožděním, ale také jsme dostali svatební menu (bylo výborné). Dneska jsem zavolala nevěstě Stáně a ženichovi Láďovi. Ten vykřikoval, že v dnešní době by nás nehledal… Proč? Nevím.
O rok později na mé svatbě Stáňa coby svědkyně únos samozřejmě zopakovala, ale už po obědě. Můj ženich (Miloš) mě našel za 10 minut (asi měl práskače). A mimochodem, Stáňa a Láďa oslaví letos zlatou svatbu. Přeji jim hodně zdravíčka!
