Kytaru po panenky připomíná kuriózní hudební nástroj darovaný do ústeckého muzea rodákem z Velkého Března
Oto Pečivou. Připojil i další rodinné památky na místní „tamburaše“, jež historikům umožnily rekonstruovat zapomenutou kratochvíli, kterou se před sto lety bavili lidé na Ústecku.
Tamburaši, tímto záhadným slovem se označovali vyznavači netradičního druhu hudby vyluzovaného na netradiční nástroje. Tato hudba doslova uchvátila na přelomu 19. a 20. století české země, především pak jejich česky mluvící obyvatele. Mělo to určitou vazbu na pocit slovanské vzájemnosti, neboť tamburašská hudba pochází ze slovanských oblastí bývalé Jugoslávie.
Její charakteristický zvuk spočívá v souhře mnoha drnkacích loutnových
nástrojů. Kytarka pana Pečivy patří mezi ně, odborně se nazývá bisernice
nebo kontrašice a je nejmenším z celé škály tamburašských nástrojů.
Měří na délku pouhých 52 centimetrů. Uvnitř se skví nápis: „Pavel Žalud
– hudební nástrojař v Terezíně – česká práce“. Špatně čitelný letopočet
zřejmě čítá rok 1921. „Na to hrál můj otec, také strýc byl členem
velkobřezenských tamburašů, kteří se rekrutovali z místní české
menšiny,“ poznamenal dárce. Dvě historické fotografie ukazují sbor v
plné síle, jedna na jeho počátku v roce 1910, druhá vznikla o jedenáct
let později.
Opravdu vzácnou památku pak představuje ručně psaný zarámovaný
„Tamburašský řád sboru ve Velkém Březně“ datovaný do roku 1912. „Členem
sboru přestává býti, kdo tří za sebou jdoucí zkoušky bez omluvy
promešká. Řádná omluva jest pouze nemoc, zaměstnání, odcestování.“
Nekompromisně stanovuje pravidla. Prozrazuje také, že nástroje byly
majetkem sboru a „každý, jemuž sborový nástroj se propůjčí, povinen jest
jako svůj vlastní opatrovati, v pádu poškození škodu dle uznání
členstva hraditi.“
Móda tamburašských sborů vyvrcholila ve dvacátých letech, pak zájem o
tuto kuriózní hudbu v Čechách upadal. Zajímavostí bylo, že čeští a
němečtí výrobci hudebních nástrojů, kteří se kvůli vlně popularity
tamburašské hudby naučili bisernice, brače a další jihoslovanské
nástroje dokonale vyrábět, se přeorientovali na trhy na území Jugoslávie
a svými kvalitními výrobky prakticky zlikvidovali tamní tradiční domácí
výrobu.
U Pečivů na půdě ve Velkém Březně zůstalo ještě desítky let po válce
ležet nevyužité nástrojové vybavení celého souboru. „Časem se to všechno
vyházelo, zachránil jsem jen ten otcův nástroj. Ten jsem pak dal dceři a
teď jsme se spolu dohodli, že ho předáme muzeu,“ dodal Oto Pečiva.
Bisernice i ostatní památky na velkobřezenské tamburaše se stanou
součástí expozice Ústečané sobě věnované darům a dárcům v historii
ústeckého muzea. Výstava trvá do začátku srpna a v průběhu jejího trvání
od prosince loňského roku ji muzejníci neustále doplňují o nové dary,
které Ústečané nosí průběžně do svého muzea.
