Ústecký kroj

V rámci výstavy „Ústečané sobě“ převzalo Muzeum města Ústí nad Labem dar od paní Ivy Brablcové, která věnovala do muzejních sbírek pravý ústecký kroj. Vzhledem k tomu, že na Ústecku již během druhé poloviny 19.století zmizely vlivem dramatické industrializace prakticky všechny stopy tradičního venkovského oděvu, tak  je na místě otázka, kde se vlastně v Ústí nad Labem nějaký kroj mohl vůbec historicky objevit. Vysvětlení je ve skutečnosti prosté. Iva Brablcová je ústeckou rodačkou, narodila se zde v roce 1932, ale s okupací pohraničí nacistickým Německem její rodina Ústí nad Labem opustila. Její otec Karel Rejzek se do Ústí ale dokázal vrátit ještě před koncem války a aktivně se účastnil převzetí moci od nacistické správy města v květnových dnech roku 1945. Záhy se sem vrátila i jeho rodina.

V měsících bezprostředně následujících po skončení války se místní Češi snažili demonstrativně odlišit od německého prostředí, k tomu volili různé symbolické akty. Například ve Stadicích se u pomníku Přemysla Oráče rozdávaly novým osídlencům dekrety na půdu a samotný pomník byl zbaven německého textu z roku 1841.

Maminka paní Brablcové již před válkou v Ústí nad Labem podnikala v obchodu s oděvy a texilem, k tomu se také hned po válce vrátila. I když jejich původní dům byl zničen bombardováním v dubnu 1945, tak si dokázala záhy vybudovat novou prodejnu „Iva“ v Pařížské ulici. Výklad obchodu zdobil portrét prezidenta T.G.Masaryka a pro zdůraznění slovanské příslušnosti také lidový kroj. Ten tedy není původně ústecký, nejspíše se jedná o inspiraci některým slovenským regionálním krojem.

Kromě stálé aranže kroje ve výkladní skříni byl tento kroj předveden mnohokrát i na veřejnosti. Během různých veřejných demonstrací a manifestací v Ústí nad Labem v letech 1945-1947 mladá Iva Brablcová vlastně byla modelkou, která většinou v čele průvodu, nebo někde blízko čestné tribuny, oblečena ve slovanském kroji symbolizovala novou éru v dějinách města. Je tak zachycena na řadě dobových fotografií.

Kroj pak po dlouhá léta pečlivě opatroval, aby ho nakonec darovala do sbírek ústeckého muzea jako doklad života Ústečanek a Ústečanů v druhé polovině 40.let 20.století.