Co o sobě prozradil buben

Zpracování starých sbírkových fondů přináší mnohdy nečekaná překvapení. Mezi ně patří i množství informací, které v sobě nesl buben se starým označením H 2489. V minulosti se mezi muzikology vedla dosti rozsáhlá diskuse, zda je buben hudební nástroj nebo jen signální zařízení. Buben oproti jiným hudebním nástrojům vydává jen jeden tón, podobně jako další zástupci skupiny bicích nástrojů. Diskuse je již dnes uzavřena a buben je definitivně zařazen mezi hudební nástroje. Buben z ústeckého muzea byl předán ke konzervaci v červenci 2012. Byl po dlouhém pobytu v depozitáři zaprášen a v rozebraném stavu. Při čištění jeho jednotlivých dílů se našlo staré číslo H 2489 na horní pergamenové bláně. Při čištění interiéru bubnu pak několik nápisů tužkou, které nám umožnily nahlédnout do jeho minulosti.

Nejstarší nápis nám německy sděloval, že buben zhotovil dne 11. srpna 1819 Joseph Goritzl Siebmacher Meister von Prag. Zhotovováním bubnů se tedy zabýval mistr řemesla síťařského. Dnes již nepoužívaná velká síta na mouku se zhotovovala z ohýbaných pásů smrkových švarten. Švartny se řezaly na vodních pilách pomocí velkých železných kotoučů s jemnými zuby o velkých průměrech. Dnes bychom řekli cirkulárkami. Švartna pro náš buben měla úctyhodné rozměry. Silná byla 4-5mm, široká 365mm a dlouhá 1970mm. Stočit takovýto pás dřeva do kruhu o průměru 530mm vyžadovalo speciální technologii i nástroje, po nichž se na vnitřním líci bubnu zachovaly otisky. Stáčení se dělo pomocí válce s šachovnicovitě uspořádanými krátkými břity, které se do dřeva vtlačovali za tepla a  nejspíš i vlhka a docházelo tak k prohýbání pásu. Po stočení do válce byly překrývající se konce ztenčeny a prošity smrkovou houžví - vnější konec 20 a 35mm od okraje, vnitřní 40mm. Vnější konec fixovalo 2x50 stehů 12mm širokým dřevěným páskem, vnitřní 20 stehů. Do takto vzniklého válce byly vloženy 3 stočené pásky (70, 65 70mm silné) sešité podobně jako hlavní válec smrkovým napařeným páskem. Dva krajní 5 stehy, střední třemi stehy. Technologie jejich stáčení byla stejná jako u hlavního válce. Pásky-výztuže jsou do základního válce vklíženy. Mistr sítař tak vyrobil základní vyztužený válec využitelná jak pro síto, tak pro buben. Na válec se nasadily blány ze silného pergamenu napnutého na tenkých obručích. Vnější krajové obruče jsou ze silnější švartny (8-9mm). Dolní obruč je 55, horní 50mm široká. Již nejsou sešívané houžví, ale spojované probitím hřebíčky, jejichž konce jsou zahnuty do dřeva. Původně k sobě obruče nasazené na obruč s blánami přitahoval provaz, procházející dvanácti šikmými otvory. K nesení sloužil další provaz, procházející 2 otvory v základním válci. A aby byl buben hezký, byl natřen cihlově červenou barvou. To ukazuje na účel bubnu, kterým pravděpodobně bylo bubnovávání pro upoutání pozornosti před přečtením veřejných vyhlášek a nařízení na náměstí či návsi. V našem případě na náměstí v Chabařovicích.

Další zpráva v bubnu říká, že 24. června 1839 buben renovoval Karl Ditze, truhlář z Chabařovic (Karbitz). Ten se k bubnu postavil chlapsky. Zrušil nepohodlné napínání blan provazem a nahradil je šesti kovanými táhly se závitem na jednom konci, prstencem a hranatou hlavou na druhém. Do obručí zabudoval příslušný počet kovových ok na železných podložkách, k okrajovým obručím připevněných hřeby. Hotové obruče natřel stejným odstínem červené jako mistr z Prahy, tělo bubnu šedě. Doba moc důvodů k volbě radostných odstínů nedávala.
Další zásah zůstává anonymní. Snad v souvislosti s rokem 1848 bylo tělo bubnu natřeno modře, obruče opět červeně. Dne 12. 4. roku 1876 se do bubnu podepsal Jos. Hašchek. To už blány bubnu zřejmě dosluhovaly, neboť vzápětí, 10. 8. 1876 zhotovil Karl Schworp (?) dvě nové „kůže“. Joseph Haschke (už bez českého š) se do bubnu podepsal ještě 20. 6. 1884 a  naposled 1. července 1898. Buben opatroval 22 let. Je pravděpodobné, že je autorem současné tmavě zelené barvy, i ne příliš šťastných doplňků, nahrazujících původní provazové ucho na nošení, které nahradil vratovými šrouby s koženými podložkami.
Poslední majitele vlastnící buben vlepil dovnitř obdélný ústřižek tištěného notového papíru, na němž inkoustem napsal: Karbitz  Wilhelm Klöpsch  Musiker 7. Febur 1902.
Současným majitelem bubnu je ústecké muzeum. O tom, že buben byl v 19. století hojně užíván, svědčí opotřebení obručí i pozdější úpravy a  opravy, jako je třeba vyztužení okrajových obručí plechem. Také blány bylo nutno po roce 1876 opravovat.  To se dělo zašíváním malých trhlin jehlou ručně, i našíváním větších kusů již pomocí šicího stroje. Konzervační zákrok se soustředil na vyčištění všech dílů bubnu, železo bylo po odstranění volných částic rzi natanátováno a zalakováno Paraloydem. Dřevěné díly byly jen vyčištěny a praskliny sklíženy. Blány po vyčištění žádný konzervátorský zásah nevyžadovaly. Nyní je řada na historicích, aby zjistili, jaké místo zastávali podepsaní vlastníci v  městečku Chabařovice.