Exponát měsíce února

Šelmy doby ledové
 
Paleontologické sbírky ústeckého muzea obsahují kolem tisícovky nálezů pozůstatků pleistocenních zvířat, které byly objeveny v cihelnách, pískovnách nebo při stavební činnosti přímo v Ústí nad Labem nebo v jeho blízkém okolí. Nejhojnější jsou kosti srstnatých nosorožců, praturů, koní, jelenovitých kopytníků i mamutů. Šelmy z toho tvoří sice početně malou, nicméně nezanedbatelnou část. S výběrem kosterních pozůstatků šelem z našich sbírek se můžete nyní seznámit nejen na výstavě „Giganti doby ledové“, ale také ve vitríně s exponátem měsíce února.
Z velkých šelem, které žili v Evropě ve starších čtvrtohorách (v pleistocénu - tedy v éře dob ledových), jsou známí především medvěd jeskynní (Ursus spelaeus) a lev jeskynní (Panthera leo spelaea). Oba druhy těchto zvířat vymřely během poslední doby ledové. Mezi další šelmy, které se u nás vyskytovaly, patří hyena, liška, vlk, stepní tchoř, rosomák, jezevec, vydra, ad. Tyto menší šelmy naopak přežili téměř beze změn a některé z nich potkáváme v našich lesích dodnes...
Exponát měsíce února tematicky navazuje na probíhající výstavu o gigantech doby ledové a představuje dva nejběžnější zástupce šelem psovitých – vlka a lišku. Vystaveny jsou lebky (či jejich dílčí části) obou druhů a jsou srovnány s jejich dnešními představiteli, tedy recentním vlkem obecným (Canis lupus) a liškou obecnou (Vulpes vulpes).

Předky dnešních psovitých šelem musíme hledat mezi primitivními masožravci, příslušníky nadčeledi Miacoidea, která se objevila v  paleocénu a vymřela v eocénu (65 - 33 mil. let). Přibližně před 50 mil. lety se pak vývojově oddělily psovité a kočkovité šelmy (v širším slova smyslu).

Vlk obecný (Canis lupus)
Vlci jsou středně velké šelmy s  dlouhýma nohama. Palec přední končetiny je obvykle silně redukován, drápy nejsou zatažitelné. Tělo je 100 až 170 cm dlouhé (včetně ocasu) a v kohoutku 65 až 115 cm vysoké. Tělesná váha kolísá v rozpětí 16 až 80 kg. Mají dokonale vyvinuté trháky. Jsou výborní a vytrvalí běžci . Rozvoj moderních typů vlků nastal až v pozdních třetihorách a dnes běžně známé typy vznikly až během čtvrtohor. V pleistocénu, před 1 - 2 mil. lety, vypadal vlk již podobně jako dnes. První zástupce vlků měl větší mozek a delší čumák než jeho předchůdci. Byl lépe uzpůsoben k běhu a  pravděpodobně měl vyvinutou primitivní sociální strukturu a kooperativní techniky lovu. Z něho se vyvinul nejdříve druh Canis dirus a poté Canis lupus - trochu menší druh s vyšším čelem a mnohem vyspělejšími sociálními projevy. Ten byl také pravděpodobně předkem psa domácího (Canis familiaris), jednoho z prvních velkých živočichů, který žil s člověkem.


Liška obecná (Vulpes vulpes) a liška polární (Alopex lagopus)

Liška je malá, relativně štíhlá psovitá šelma s poměrně dlouhýma špičatýma ušima a dlouhým huňatým ocasem. Stavbou těla a lebky se liška jen málo liší od drobnějšího psa. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé (včetně ocasu) a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Tělesná váha značně kolísá v rozpětí 4 až 10 kg. Lišky jsou vývojově velmi mladou skupinou, čímž lze vysvětlit jejich značnou podobnost. Nejstarší evropskou liškou je z  počátku pleistocénu druh Vulpes alopecoides, objevený v severní Itálii, ve Francii, Španělsku a Řecku. Jde o malou stepní lišku, která je považována za výchozí druh evropských lišek, ze kterého vznikly dvě vývojové linie: linie rodu Vulpes a linie rodu Alopex. V době posledního glaciálu patřily lišky, zastoupené dvěma druhy (Alopex lagopus, Vulpes vulpes) mezi obvyklou lovnou zvěř. Liška obecná (Vulpes vulpes) se objevila pravděpodobně v holsteinském interglaciálu (či v průběhu saalských glaciálů) a během eemského interglaciálu se stala typickou složkou savčí fauny zejména ve střední a západní Evropě. Současný areál výskytu lišky obecné se od pleistocenního rozšíření příliš neliší. Je dnes nejrozšířenější středně velkou šelmou České republiky a vlastně i celé severní polokoule. Forma blízká lišce polární (Alopex lagopus) se poprvé objevila v průběhu saalských glaciálů a poté osídlila celou Evropu. Populace lišky polární ze střední Evropy však pravděpodobně vyhynula na konci poslední doby ledové (dle nejnovějších studií nejsou totiž se současnými liškami v severní Evropě příbuzné).