Světlo zbořeného města

24.2. - 28.4.2013

Výstava „Světlo zbořeného města“ představuje mimořádně všestrannou osobnost, která naším městem nejen prošla, ale zanechala za sebou nesmazatelnou stopu. Takovým člověkem byl historik umění, archeolog, architekt, památkář, pedagog a v neposlední řadě i výtvarník a básník prof. Ing. arch. Dr. Alfred Piffl CSc. (1907-1972). V letech 1946-1947 byl prvním ředitelem Muzea a archivu města Ústí nad Labem a pověřencem ministerstva školství a osvěty pro záchranu kulturních hodnot. V rámci této čestné a neplacené funkce prošel jako člen k tomu určené komise řadu veřejných i soukromých budov, včetně bytů po odsunutých Němcích a určoval, které předměty je třeba soustředit do sbírek pro Národní kulturní komisi. O těchto artefaktech vedl přesné soupisy a systematicky shromažďoval všechny dostupné údaje, které se jich týkaly. Cenné předměty a dokumenty nacházel i v četných skladech a skládkách, kam noví obyvatelé vyhazovali, co se jim nehodilo. Řadou přednášek, článků i příležitostných rozhovorů se snažil působit na obyvatele, aby přispěli k záchraně starých obrazů, písemnosti, dobových fotografií a jiných předmětů historické hodnoty.

Dochovaná korespondence, úřední dokumenty z jeho činnosti i další doklady z rodinného archívu, z nichž mnohé máme k  dispozici díky jeho synům Lukášovi a Janovi, svědčí i o tom, že ve věci záchrany památek našel společnou řeč spíše s později odsunutými německými historiky jako byl městský archivář Franz Josef Umlauft a s poctivými českými starými i novými usedlíky, než se „zlatokopy“, kteří se do pohraničí přišli obohatit. V situacích, kdy byl nepoctivec příslušníkem české poválečné smetánky, dokázal Piffl projevit nemalou občanskou statečnost. Právě jemu vděčíme za záchranu a uchování uměleckých, historických památek a dokumentů, které jsou důležité nejen pro kulturní identitu tohoto města, ale celého středoevropského prostoru. Několik stovek předmětů takto zachráněných před zkázou a  rozkradením zůstalo v Muzeu města Ústí nad Labem, řada předmětů byla předána institucím celostátního významu. Některé z nich mohou návštěvníci obdivovat na výstavě „Světlo zbořeného města“.

Výstava se sice věnuje především období, které Alfred Piffl strávil v Ústí nad Labem, zároveň je však i příležitostí představit jeho dramatický životní příběh. Alfred Piffl se narodil 13. června 1907 v Kerharticích u Ústí nad Orlicí jako třetí syn tkalcovského mistra Josefa Piffla. Navštěvoval školy v Přelouči a Pardubicích a roku 1925 odmaturoval na reálce v  České Třebové. Zde objevil jeho výtvarné nadání malíř a grafik prof. Bělský. Pro další studium si však Piffl vybral Fakultu architektury a  pozemního stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze. Ačkoli se při studiu musel sám živit, stal se již po roce asistentem prof. A. Mendela na katedře středověké architektury. Zde působil do konce studií a vrátil se sem i po odsloužení vojenské prezenční služby. Když časově omezená doba asistentury vypršela, nemohl najít místo ve svém oboru a přijal místo malíře v reklamním oddělení firmy Baťa. Později se v rámci „Akce pro nezaměstnanou inteligenci“ uchytil v  Státním archeologickém ústavu a spolupracoval s akademikem Jaroslavem Böhmem na rekonstrukcích pravěkých chat. Od roku 1934 se připravoval na doktorát, který mu byl udělen 22. června 1937. V tomto časovém rozmezí vydal několik básní a některé lepty. Následujícího roku se stal zaměstnancem pražské Umělecké besedy a podílel se na výstavě „Pražské baroko“. Zároveň spolupracoval s prof. V. V. Štechem na barokní úpravě Valdštejnské zahrady.

Právě díky němu se seznámil s diplomatem M. Lobkowiczem a brzy se stal vedoucím centrálního lobkowiczského stavebního úřadu v Bílině a později i v Roudnici. Tam působil do roku 1940, kdy bylo lobkowiczské panství dáno pod nucenou správu. V únoru 1939 se oženil s Blaženou Drahnou. Následujícího roku se narodil syn Lukáš a zanedlouho přibyl druhý syn Jan. Rodina zůstala na Roudnicku a  Piffl působil v technické kanceláři města Roudnice a jako projektant ve firmě Pracner. Aby se vyhnul totálnímu nasazení, otevřel si vlastní kancelář civilního inženýra, ale na živobytí vydělával spíše malováním obrazů. Tehdy vytvořil mnoho akvarelů, pastelů, temper i grafik roudnických a doksanských motivů. Jeho lepty z Doksan vyšly jako soukromý tisk s původní básní jeho přítele Josefa Hory. Za pobytu v  Roudnici publikoval řadu prací o historických stavbách v Roudnici a  Praze. V srpnu 1945 se vrátil do lobkowiczského stavebního úřadu v  Bílině. Zároveň vedl tamější muzeum a připravoval se na habilitaci na ČVUT v Praze. V lednu 1946 přešel do Muzea a archívu města Ústí nad Labem. Nejdříve nově utřídil sbírky muzea v zámku v Trmicích. Dalším krokem byla realizace první poválečné muzejní výstavy „Podobizny, miniatury a prostředí 1. poloviny 19. století“, kterou uspořádal společně s ústeckou pobočkou ministerstva informací v bývalé Wolfrumově vile (dnes budova SVK ve Velké hradební 49). Na slavnostním zahájení promluvil i Adolf Hofmeister. Návštěvníci zde viděli také řadu předmětů, které Piffl jako pověřenec Národní kulturní komise zachránil. V létě 1947 byly všechny shromážděné předměty odevzdány a později deponovány na zámku Hrubý Rohozec. Během svého působení v Ústí vyvíjel Piffl neúnavnou osvětovou činnost, která směřovala ke kultivaci zdejších obyvatel. Kontinuitu s minulostí města se snažil zprostředkovat řadou přednášek, článků v novinách a časopisech a spoluprací s ústeckým rozhlasem. Náměty a anotace rozhlasových relací, které si tehdejší posluchači vyslechli, později sepsala jeho manželka Blažena Pifflová. Tento materiál je dnes přístupný na webových stránkách muzea.

Kromě muzejní činnosti působil Piffl jako docent na ČVUT a na Akademii výtvarných umění v Praze. Zároveň se mu otevřela možnost uplatnění na Slovensku, kam se rodina přestěhovala. V letech 1947-1957 byl Piffl profesorem na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě a na Akademii výtvarných umění Univerzity Komenského v Bratislavě. Se svými posluchači prozkoumal gotické domy v Trnavě a k demolici určené stavby v bratislavském Podhradí. Od roku 1952 se s kolektivem své katedry systematicky věnoval rekonstrukci Bratislavského hradu. Vypracoval podrobný harmonogram postupu prací, který byl roku 1955 schválen Sborem povereníků. V letech 1953-1957 byl vůdčí osobností záchranných prací. Pak přišel dramatický životní zvrat. Dne 9. srpna byl Alfred Piffl v  Bratislavě zatčen a 31. 10. 1957 odsouzen v zinscenovaném procesu pro pokus o veřejné pobuřování a pomlouvání spřátelené mocnosti. Jediným důkazem byl soukromý dopis, který nebyl u soudu ani přečten. Piffl byl odsouzen na dva a půl roku odnětí svobody. Pět měsíců byl vězněn v  Bratislavě, pak byl odtransportován do nápravného tábora Vojna v Bytízi u Příbrami. Po měsíčním pobytu v táboře si jej pracovníci věznice Pankrác vyžádali pro práci na přípravách velké výstavy archivních dokumentů ve Vladislavském sále na Pražském hradě, kterou civilní zaměstnanci nebyli schopni zvládnout. Pak byl z věznice dovážen na práci na návrzích a  realizaci sgrafit  kláštera barnabitek na Hradčanech. Z vězení se vrátil s otravou krve na ruce, když mu sgrafitová barva vnikla do nějaké oděrky. Po návratu pracoval v bratislavské panelárně a jako polír na MNV Senec. Pak získal přece jen lepší práci v projekční kanceláři Okresního národního výboru v Pezinoku a posléze působil jako vedoucí projektant bratislavského pracoviště Studijního a typizačního ústavu Praha.

Z té doby pocházejí i jeho architektonické návrhy soukromých domů. Ke svému oboru se vrátil až v letech 1966/1967 jako pracovník bratislavské pobočky Archeologického ústavu Slovenské akademie věd v Nitře. Z jeho mnohostranných aktivit lze jmenovat jen některé. V letech 1966-1967 prováděl architektonický a archeologický výzkum částí hradu Děvín, v  letech 1967-1970 vedl část výzkumu v bratislavském Podhradí. V letech 1967-1971 spolupracoval s Dr. J. Dekanem při výzkumu a rekonstrukci římské stanice Gerulata v Rusovcích. Roku 1971 byl zvolen do rady Muzea města Bratislavy. Téhož roku obhájil titul CSc. v oboru archeologie. K  jeho posledním úkolům patřil architektonicko-historický výzkum Vodní věže v Bratislavě. Jeho život skončil náhlou mozkovou mrtvicí 26. června 1972, uprostřed plánů na dalších dvacet let práce. Zemřel činorodý, nadaný a poctivý člověk, podle svých studentů „renesanční šlechtic za katedrou“, který nepřehlédnutelným způsobem kultivoval české i slovenské prostředí a zachránil řadu movitých i nemovitých památek. Díky jeho zvyku slovem i obrazem zachytit vše, co jej obklopovalo, se navíc i dnes můžeme podívat do dávno zmizelého světa českých i slovenských měst a  obcí – do prostředí paláců, kostelů, klášterů, měšťanských domů, obchodů, činžáků, dvorků i věznic.

autorka textu: Mgr. Jana Hubková Ph.D.