Prababička praček, tak vypadá jeden z nejčerstvějších darů, které průběžně získává Muzeum města Ústí nad Labem od svých příznivců. Stroj na praní pochází asi z roku 1910 a jde o místní výrobek.
Převážná část pračky je ze dřeva, je to vlastně více méně bednářská práce. Prastarý prací stroj připomíná sud na nožičkách. Jde o pračku mechanickou, tudíž stroj poháněly lidské ruce. Pradlena musela velkou dřevěnou pákou pohyby tam a zpět roztáčet v bubnu soustavu metlic, asi jako když se šlehá sníh z vaječného bílku. „Já si ještě pamatuji, že na ní babička prala. Dost často totiž u nás dříve vypadával proud a pak byla elektrická pračka k ničemu. Myslím, že naposled byla v provozu v padesátých letech,“ vzpomíná na rodinnou relikvii dárce
Věroslav Veit z Brné.
Babička Anna Veitová se narodila v roce 1888 v Klukách u Poličky. Do
Ústí se přestěhovala se svým manželem kolem roku 1910. Tehdy byla pračka
velmi drahá záležitost. Stála pomalu to co kráva. Protože rodina
pocházela z dělnických vrstev, lze předpokládat, že si pračku obstarala
později z druhé ruky. Většina obyvatel Ústí v té době ještě prala na
valše v neckách a o takovém pomocníku v domácnosti jen snila.
Pračka
poslední desetiletí stála v koutě sklepa. Naštěstí přestála různé vlny
úklidů a nyní se dostala do muzea. Jde o bezkonkurečně nestarší stroj
tohoto druhu, který se ve sbírkách nachází. „Je prakticky kompletní,
plně funkční a v dobrém stavu. Většina částí je z odolného tvrdého
dřeva, vyjma páky na ovládání mechanismu, na tom si pochutnali červotoči
a rozpadla se. Hodnotu tohoto zajímavého exponátu zvyšuje fakt, že je
to místní výrobek. Pozůstatky firemního štítku prozrazují, že výrobcem
byl majitel firmy na mechanické pračky křestním jménem Bruno a nečitelného příjmení začínající písmeny Re… Zřejmě ale podnik brzy
zkrachoval, neboť nefiguruje v žádném dobovém seznamu ústeckých firem,“
komentoval přírůstek historik Martin Krsek.
