Poklady ze starých skříníZačalo to nenápadně. Po své babičce jsem zdědila malý byteček v Praze na Letné plný starých předmětů. Nikoli starožitností, ale věcí denní potřeby: hrnky, vařečky, kredenc s mnoha šuplíky, šicí stroj Singer, staré pendlovky… Bylo mi asi dvacet let a zařizovala jsem svou první domácnost. Přestože právě panovala móda sektorových stěn, umakartu a krimplenu, nic z těch opotřebovaných věcí jsem nedokázala vyhodit. Naopak sháněla jsem další, obcházela bazary, vetešnictví, „železné neděle“ i skládky. Tenkrát byl pro sběratele ráj, všichni se starých krámů zbavovali a krásný hrnek s třešněmi či oválný rámeček se daly koupit za pár korun. Snažila jsem se ty věci opravit, vypulírovat a vrátit jim život. V době praktických silonových záclon jsem věšela do oken ty ručně háčkované, které se musí škrobit a vypínat, a dělám to dodnes.
Je s tím práce, ale stojí to za to. Vždycky, když žehlím nový kousek do
své sbírky, ať je to košilka, ubrus či zástěrka, myslím na ty nekonečné
hodiny, které věnovaly naše babičky či prababičky tomu, aby vlastnoručně
zkrášlily svůj domov. Protože: Kdo radosti nemá, ten ji marně jinde
hledá, jak stojí psáno na jedné vyšívané kuchařce. Nikdy nepochopím, kde
na to vzaly čas. Možná tenkrát ty pendlovky tikaly pomaleji. Vím, že ta
moje sbírka nemá žádnou valnou historickou ani finanční hodnotu. Je jen
svědkem časů minulých, které mnozí ještě pamatují. Pro mne má ovšem
cenu ohromnou. Ráda ji přerovnávám a jsem vděčná za každý nový
přírůstek. Ze srdce děkuji všem, kteří do mé sbírky přispěli. Ze všeho
nejraději ji ukazuji těm, které dnes už zbytečné věci dojímají stejně
jako mne a kteří obdivují šikovnost, trpělivost a řemeslnou zručnost
našich předků.
Pár slov o mně…Narodila jsem se na konci roku
1948 v Praze na Letné. Ve škole jsem ráda malovala i recitovala
básničky, ale v čase rozhodování čím budu, jsem se přihlásila na DAMU –
obor herectví. Měla jsem štěstí, že mě přijali hned napoprvé. Divadlo
jsem začala hrát v Karlových Varech. Tam jsem v roce 1973 čekala miminko
a čekání si krátila malováním. Takže přesně vím, že moje malířská dráha
je jen o pár měsíců starší než můj syn. Ve foyeru karlovarského divadla
jsem měla i svou první výstavu. Od té doby jich byly desítky u nás i v
zahraničí. Hodně mých obrázků je z časů dávno minulých, kdy jezdilo jen
pár aut, dámy nosily klobouk i do mlékárny, cídily rodinné stříbro a
větraly pruhované duchny… A jejich jediným cílem bylo učiniti manžela
šťastným. Asi bych takhle žít nechtěla a neuměla, ale zdá se mi, že
tenkrát čas utíkal pomaleji. Pánové byli galantnější, dámy elegantnější a
lidé slušnější. Kousek téhle poklidné atmosféry mi uvízl v duši z
dětství u babičky. Možná proto se do téhle doby tak ráda vracím ve svých
obrázcích. Velkou inspirací je pro mě i divadlo a všechno, co k němu
patří: kabarety, cirkusy, klauni i herecké kočující společnosti. Občas
zkouším namalovat své literární a jiné lásky, lidi, kteří mě zaujali
svým dílem i osudem - Boženu Němcovou, Karla Čapka, Bohumila Hrabala či
mou oblíbenou Emu Destinnovou a další. Stejně ráda maluji i uličky staré
Prahy s malebnými obchůdky, hospody, nevěstince, hřbitovy, babičky a
dědy, osamělé holky, anděly a lásku ve všech jejích podobách. Prostě
maluji, co znám, o čem jsem jen slyšela nebo četla, na co myslím, o
čem sním a jak nejlíp umím. Možná proto, že nemám výtvarné vzdělání, je
pro mě dodnes vzrušující hledat způsob, jak na to. Když se někomu mé
obrázky nelíbí, tak nezoufám a pochvala mně i dnes dělá stejnou radost,
jako když jsem začínala. Malování dalo mému životu řád, naučilo mě
trpělivosti, pečlivosti a často mi pomohlo vymalovat se z trápení a
starostí. Maluju jen tehdy, když se mi chce a to je prakticky každý den.
Není to pro mě povinnost, ale práce, na kterou se těším. A když potěší
ještě někoho, co víc si můžu přát? Iva Hüttnerová
