Když skončila válka, chtěla jsem jet s Rusákama na tanku domů za mámou (do Prahy), lidi to tenkrát takhle dělali. Vlaky tou dobou pořádně nejezdily, byl strašnej zmatek. Ale teta mně nepustila. Dneska se jí nedivím, nebylo mi ani celejch osmnáct. V Hradci jsem pak byla ještě v šestačtyřicátým a po vyučení jsem s kamarádkou odjela do Ústí.
Bylo to v listopadu. Nejdřív jsem si našla práci U Ranního slunce, ale tam se mi nelíbilo a brzo jsem odešla. To byla divná hospoda, moc se tam nevařilo. Tak jsem se šla zeptat do Zdaru, jestli někoho nepotřebujou. Jejich mladej byl zrovna na vojně, tak mě vzali. On byl kuchař a po válce se vrátil z koncentráku. Ale ten jeho bratr, to byl číšník, ten se nevrátil. Zahynul, myslím, v Osvětimi. Starý Dubovi byli v Terezíně v ghetu a po válce dostali Zdar jako národní správci. Před válkou snad měli nějakej podnik v Karlovejch Varech. Byli to Židi, ale ňáký velký tradice nedrželi. Někdy stará pekla na Velikonoce macesy z nekvašenýho těsta.
Ani po válce se nedalo nic sehnat, ještě pořád byl lístkovej systém. Do třiapadesátýho, jak umřel Gottwald. A na jídeláku nebyla jenom cena, ale i počet lístků, který musel host dát na maso, na mouku... Ale byly už větší příděly než za války. Po válce byli v Ústí ještě Němci, to trvalo, než je odsunuli. Měli třeba někde společnou práci a hlídal je něco jako bachař. A museli chodit s bílou páskou na rukávě. Erna taky. Jednou ji lidi vyhodili z tramvaje. Do Zdaru ji přivedli policajti, tak jsme si říkali, co je to zač, ale ona tady před válkou měla známost a slíbila mu, že se z Německa vrátí. Opravdu za tím Pepou z Německa utekla. Poprvé ji vrátili a podruhý ji chytili a zavřeli. Vyprávěla nám, jak byla zavřená s nějakejma štětkama. Ani nevím, proč se s tím Pepou pozdějc rozešli, ale chodila jsem s nima třeba do kina, protože on nechtěl s ní bejt sám. To víš, po válce s Němkou... Dělala ve Zdaru pokladní a skamarádily jsme se.
Ve Zdaru se vařily obědy i večeře, víc ale večeří. V poledne šlo pár polívek, pár hotovek, to bylo tak do dvou. Z hotovek se vařily hlavně guláše, pečený masa, bezmasý jídla... Ale hlavní kšeft byl večer. To šly nejvíc minutky. Jídlo se podávalo na stříbrnejch mísách. Kam to stříbro pak přišlo, ví Bůh. Po znárodnění Zdar převzala Jednota, nebo RaJ? To už nevím.
Zdar byl ale vyhlášenej hlavně moučníkama. Ty dělala ta Eva Peková, ta tam byla jako cukrářka. Vona byla skoro hluchá, ale moc šikovná a hodná holka, ale taková naivní. Ohluchla za války, někde se celá rodina skrejvali v lese s partyzánama. Vedle ní to vybuchlo a ona ohluchla. Byli to Židi a skrejvali se celou válku, aby nemuseli do koncentráku. Vždycky si myslela, že se bavíme o ní, ale nebyla to pravda.
Číšníků tam bylo asi pět – mezi nima táta, oba Vávrovci a ještě nějaký. A jeden učedník, Mirek Franta se jmenoval, a měli jednu ficku k sobě. Číšníci chodili ve smokingu s lesklejma klopama, učedník byl v bílým rondonu, aby se to poznalo. Ten, kdo točil pivo, měl bílou zástěru. Zdar patřil v tý době k nejlepším podnikům v Ústí. Slušnej podnik byl ještě Falk, Savoj, Palác, Grand…
Ve Zdaru hudba nebyla, hrálo se ale třeba v Grandu. O půlnoci bejval ještě nějakej program, třeba kouzelník, žongléři, nějaký vystoupení s pejskama, taky ten Standa Procházka tam jednou zpíval. Když Zdar znárodnili, stal se z toho takovej bufet. Táta dělal v Pivovarský, já byla doma s dětma a mladej Dub nejdřív dělal ve Světě a od dvaapadesátýho vařil na Komáří vížce. Vzali se s Ernou, ale nebylo to šťastný manželství.
Na Komárce byl Honza Dub první nájemce, to bylo ještě před měnou. Přes tejden tam byl sám, to toho moc nešlo, občas nějaká minutka, jinak byl klid, ale v sobotu a v neděli bejval kšeft jako blázen, to byl strašnej frmol. Lanovka byla nová a lidi tam jezdili na vejlety. Tak jsme mu tam chodili pomáhat. Já, táta a Erna. Táta v sobotu skončil večer v Pivovarský a jel za náma nahoru na Komárku. V neděli byla Pivovarská zavřená, tak tam moh´ bejt celej den.
Na Větruši táta nejdřív dělal jako číšník a já tam chodila pomáhat točit pivo, ale potom mu nabídli Větruši. Šla jsem tam s ním. Tam lidi na obědy moc nechodili. Spíš v neděli s dětma na výlety, ale to si dali většinou jen pití a zákusek. Sem tam nějakej romantickej páreček, co se potřeboval skrejt, ale většinou se tam dělaly akce – svatby, školení, zájezdy, plesy... To se pak vařilo většinou jednotný jídlo – roštěnky, řízky, bifteky, kotlety... Hodně tam taky přespávali lidi, co jeli do Německa na vejlet. Byli třeba až z Moravy, tak u nás přespali, ráno si dali snídani a jeli dál.
Bejvalo tam dost plesů. Mívali je tam třeba i hluchoněmí. Hudba hrála, ukázali jim cedulku POLKA nebo VALČÍK a oni tancovali. Jednou ke mně přišel do kuchyně chlap a ukazoval u rozkroku takhle. Já si říkala, co je to za prasáka, ale on tou znakovou řečí hledal záchod. S nima vůbec byly zážitky. Normálně se lidi hádaj, než se začnou prát, ale s těma hluchoněmejma bylo vždycky ticho, ticho a najednou se rvali. Tos nepoznala, že se něco děje. Ale táta vždycky stih´ udělat pořádek dřív, než přijeli policajti. On se nebál nikoho.
Když se Větruše opravovala, šli jsme na čas do Slávie. Tam chodili na jídlo hodně tramvajáci. Na Střekově byla konečná a vždycky tam měli chvilku pauzu. Přišli si objednat minutku a než objeli celý Ústí, tak jsem jim to připravila. Měli potom tak asi deset minut, aby to stihli sníst. V kuchyni to zblajzli a zase jeli.
Ve Slávii jsme zažili osmašedesátej. Toho jednadvacátýho jsme přišli z práce a sotva jsme si lehli, slyšíme z venku kravál. Kouknu z okna a tam tanky. Viděla jsem, jak v tom jednom tanku koukají vojáci do mapy. Naše auto stálo před barákem, tak táta že ho půjde odvézt za roh. Než ale stihnul seběhnout dolů, tak to zarachotilo a auto bylo v čudu. Naštěstí tam nestih´ doběhnout, tak zařvaly jen ty plechy. Lidi hned vylejzali z oken, tanky jely dál. Druhej den byly na autě všelijaký nápisy, kdo moh´, si to fotil. Když se táty na to někdo ptal, říkal mu: „Jo, dají mi za to volhu. Ale dvakrát přeplavat.“ Pak ten vtip sám slyšel někde v tramvaji: „Víš, co ten chlap s tou přejetou felicií dostane? Volhu, ale dvakrát přeplavat.“
A v devětašedesátým ho zavřeli. To jsme ještě byli ve Slávii, ale střídali jsme dovolenou vedoucího z Labe. To byla taky hospoda na Střekově, ještě tam snad je. A tam se podělala lednice, tak jel koupit do města vadasku, aby to moh´ opravit. Jenže na náměstí plno lidí. Bylo zrovna jednadvacátýho srpna a lidi demonstrovali. Policajti se snažili to rozehnat a táta se tam nachomejt zrovna, když hlásili, aby se kriminální živly rozešly. Tak sprásk ruce a povídá: „Tak my jsme kriminální živly?!“ A pak ještě bylo něco s tím policejním psem. Na nějakou ženskou tam pustili psa, ten pes jí skočil na ramena a táta ho strhnul a řek policajtům, že jim utek pejsek. Drželi ho tam 48 hodin, víc nesměli. Ale pak byl soud a dostal podmínku. Nesměl ani do NDR, v tý podmínce. U soudu ho soudil i jeden soudce z lidu. Toho jsme znali, chodil k nám do hospody a byl to takovej ochmelka, věčně nacamranej. Ten protokol jim pak táta nechtěl podepsat, že tam mají hrubky, a pod to on že se podepsat nemůže.
Jednou se táta bál, že bude muset jít na podnik, to když dal přes hubu nějakýmu papalášovi. To víš, kdo na Hvězdě (restaurace) zlobil, dostal. Tenkrát se tam vožral nějakej generál nebo co. Namazal se a dělal bordel, tak ho táta zkrotil. Chlap ale pak sám přišel ještě s někým a že se chce omluvit. Tak si s chlapem dal panáka a dobrý. Já se vždycky bála, když se pral. Ječela jsem, ať se nepere a držela mu ruce. Ale zahnal mě do kuchyně a vyřídil si to s nima. Než stihli přijet policajti, byl klid.
Naposled jsme byli Na Terase, odtamtud už jsme šli do důchodu. To byl v tý době moderní podnik, tam se to tak nepralo, to byla druhá cenová skupina. (redakčně kráceno)
