Posledními snímky mohutných příhradových sloupů zdokumentovalo v neděli Muzeum města Ústí nad Labem definitivní zánik pozůstatků historické lanovky někdejšího podniku Tonaso v Neštěmicích. Po zastavení provozu v roce 1990 a následné demontáži zařízení přežívaly z šestikilometrové trasy nákladní lanové dráhy poslední dva sloupy, jejichž demolici komplikovalo křížení s vedením vysokého napětí.
Vznik lanovky souvisel s místní výrobou sody v národním podniku Tonaso čili Továrně na sodu. Tu zahájila už roku 1906 továrna pod původním názvem Solwaywerke, která byla společným podnikem belgického koncernu Solway a ústeckého Rakouského spolku pro chemickou a hutní výrobu. Průmysl, zejména sklářský, spotřeboval obrovské množství sody. Při její výrobě také vznikalo velké množství odpadu. Nejdříve se skládkoval hned vedle továrny na břehu Labe, kde vyrostl za padesát let umělý kopec, který je zřetelný dodnes. V roce 1969 vyřešila problém s nedostatkem místa nová lanovka.
Skládku posunula o šest kilometrů k obci Radešín. Vyrobila ji Transporta Chrudim a zahrnovala 31 sloupů. Dokola po ní jezdily vozíky se zbytky vápence, s popelem a dalším odpadem. Lanovka zvládla odvézt 100 tun za hodinu. Pro Neštěmické se stalo hučení vozíků typickým zvukem všedních dní. „Vyrostl jsem pod lanovkou. Pamatuji, že mezi námi dětmi kolovaly strašidelné legendy o dvojici kluků, kteří se lanovkou chtěli svézt. Vlezli do vozíku, ale lanovka se někde v lesích zastavila, a protože to mělo být v zimě, tak tam umrzli,“ připojil osobní vzpomínku vedoucího historického oddělení Martin Krsek.
Za 21 let provozu vyrostl i u Radešína výrazný bílý kopec, který byl viditelný až ze Severní Terasy. Přinesl lokalitě silnou ekologickou zátěž, která se po sametové revoluci stala jedním z důvodů ukončení výroby sody. V roce 1994 prošla skládka sanací, ale podzemní vody jsou v okolí kontaminované dodnes. Lanovka byla prodána do šrotu. Firma, která ji likvidovala, se vyhnula jen nejproblémovější části, a to právě dvojici sloupů s ochrannou sítí u sídliště Skalka.