Zvolený architektonický styl neobaroka, zámecká dispozice stavby i pojetí celého areálu v duchu anglického parku, to všechno prozrazovalo snahu majitele proslulé továrny na mýdlo s jelenem dosáhnout novým domem úrovně šlechtických sídel. Podtrhnout to měla i výbava interiérů. Její honosnost dodnes ilustrují zbytky pevně vestavěných částí, jako obklady stěn, zábradlí, dveře a dveřní zárubně či vestavěné skříně. Z umělecké výzdoby se dochovaly dřevořezby, štukové plastiky i jeden obraz v podobě ručně malované orientální tapety nalepené přímo na zeď.
Po konfiskaci v roce 1945 se z původního zařízení dostalo do muzejních sbírek jen pár kusů, zejména do ústeckého muzea a Národní galerie. Zbytek zmizel v propadlišti dějin. O to vítanější byl nedávný nález kolekce fotografií z pozůstalosti Schichtů, který zachycoval čerstvě zařízené interiéry nejen vily Heinricha, ale i sídel dalších příslušníků rodu. “Nábytek se stejně jako vila samotná nesl na vlně historismu, ale z velké části šlo nejspíš o historické originály, zejména barokní a rokokové. Součástí fotodokumentace byla totiž i kolekce snímků jednotlivých židlí, koberců nebo stolů zasílaných Schichtům zařizujícím nový dům starožitníky z Francie, Itálie, Británie a dalších zemí Evropy,“ poznamenal historik Martin Krsek. Pomocí získaných snímků se podařilo identifikovat i jeden kus v soukromé sbírce. „Obrátil se na nás člověk, jehož otec kdysi zachránil zubožený barokní psací stůl, sloužící jako ponk v dílně, která byla v objektu vily za doby, kdy sloužila Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Zjistili jsme, že šlo přímo o stůl z pracovny Heinricha Schichta,“ doplnil historik.
Vilu Heinricha Schichta navrhl jeho dvorní architekt Paul Brockard. Továrník ji vystavěl v době vrcholné slávy svého podniku na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy se Schichtovy závody staly spoluzakladateli dodnes existujícího nadnárodního koncernu Unilever. Ústecká firma plnila funkci centrály pro střední a východní Evropu. Deset let opuštěná stavba, která naposledy sloužila jako vysokoškolské koleje, se v roce 2014 dočkala statutu státem chráněné kulturní památky. Ochrana se vztahuje i na torzo výbavy původních interiérů.
OTTO August – modelér, malíř a fotograf
*18. 6. 1868 u Coburgu, Bavorsko, Německo
†27. 8. 1947 Oeslau, Bavorsko, Německo
August Otto navštěvoval průmyslovou školu v letech 1882–1886, vyučil se modelérem a v této profesi v letech 1886–1915 střídavě pracoval v porcelánkách v Proboštově u Teplic (Willner) a v Trnovanech (Friedrich Meistner) a továrnách na terakotu v Trnovanech (Heller) a Ústí nad Labem (→ Ferdinand Maresch). Rok 1893 byl počátkem jeho fotografické tvorby vlastním fotoaparátem a rovněž počátkem záliby v krajinomalbě, od roku 1915 měl vlastní fotografický ateliér. V letech 1934–1945 projevoval intenzivnější zájem o krajinomalbu. V letech 1937–1945 pracoval opět jako modelér u firmy Maresch. V roce 1945 byl odsunut do Německa. Dílo tohoto tvůrce je ve sbírkách muzea zastoupeno ze všech oblastí jeho tvorby. Na předním místě stojí ukázky jeho modelérské práce, ovlivněné secesním stylem. Jeho drobné plastiky a reliéfní ozdobné talíře nesou signaturu AO. Nejznámější však je jeho tvorba terakotových „Mareschových“ trpaslíků a dalších zahradních rozměrnějších plastik.
Muzeum uchovává také ukázky z malířské a především fotografické Ottovy tvorby. Fotografie, které pořizoval od roku 1893, zachycují proměny města a jeho okolí. Některé nesou autorův podpis, na jiných je na rubu jeho razítko. Řada z nich byla pořízena s cílem zachytit poslední okamžiky existence staveb, které musely ustoupit rozvoji města, a mají proto dokumentární hodnotu; mnohdy představují jediné známé vyobrazení zmizelých částí města. Sem patří především soubor fotografií hřbitovního kostela sv. Materny před jeho odstraněním. Řada fotografií krajin, uložených v muzeu, byla pořízena místo terénní skici a po kresebné úpravě posloužila jako předloha pro obraz. S oblibou zachycoval labské údolí a znal místa, odkud se při správném počasí daly pořídit krásné záběry.
