„V průzoru vidím Zemi. Je dobře rozlišitelná. Vidím řeky, terénní nerovnosti. Viditelnost je dobrá. V průzoru je všechno báječně vidět. Viditelnost je skvělá, nádhera,“ hlásil přesně před šedesáti lety Jurij Gagarin poté, co jeho raketa odhodila přední aerodynamický plášť a odkryl se mu pohled na rodnou planetu.
Prvenství v dobývání kosmu z 12. dubna 1961 drží Sovětských svaz. Nejspíš si na něm ale může drobný podíl nárokovat i Československo, a to prostřednictvím ústeckých chemiků, kteří uměli vyrobit nejčistší a největší umělé safíry (Pro vysvětlenou, jednalo se vlastně o umělý minerál korund, který je po diamantu nejtvrdší známou látkou. Označení safír se používá pro jeho různé barevné odrůdy, mimo červenou označovanou rubín.) v socialistickém bloku, ideální na průzory do Gagarinovy rakety Vostok I.
„Když jsem v roce 1978 coby čerstvý absolvent nastoupil do výzkumné laboratoře monokrystalů ústecké Spolchemie, vyprávěli mi starší kolegové o utajené výrobě safírů z padesátých let pro sovětský zbrojní a raketový průmysl, včetně příběhu o Vostoku,“ komentoval tradovanou legendu někdejší výzkumník a poté mluvčí Spolchemie Zdeněk Rytíř, dnes už důchodce. Byť se v podnikovém archivu k tomu nikdy žádné doklady nenašly, ústečtí historici považují informaci za velmi pravděpodobnou. S umělými safíry se v Čechách začalo experimentálně ještě za války, v roce 1947 se v Ústí rozjela hromadná výroba dle švýcarského patentu Verneuilovou metodou. Zároveň podnik provozoval výzkumné centrum, které postupy zdokonalovalo. Brzy dosáhlo mimořádných úspěchů. V druhé polovině padesátých let dle pamětí československého zpravodajského důstojníka Ladislava Kubizňáka si Sověti „půjčili“ jednoho z ústeckých chemiků, aby jim pomohl vyrobit mimořádně velký syntetický korund do naváděcích hlav protiletadlových raket. Uvádí, že zásluhou toho dokázali 1. května 1960 konečně sestřelit americký špionážní letoun U2, který už čtyři roky neohroženě brázdil vzdušný prostor rudého impéria.
Mezi roky 1960–1961 zároveň vylétlo pět testovacích exemplářů Vostoku I. v rámci přípravy na první let člověka do vesmíru. „Měl tři průzory, které dosahovaly cirka deseti centimetrů v průměru a sklo by extrémní zátěž při startu a přistání nevydrželo. Mimořádně tvrdý umělý korund, tedy safír, ano. Ale běžný kus vypadá jako 8 cm vysoká hruška, která má v nejsilnějším místě průměr okolo 2,5 centimetru. Ústecká chemička však v té době našla originální řešení. Několik experimentálních výrobků tohoto typu se dodnes ve Spolchemii dochovalo a jeden jsme nyní získali do sbírky,“ poznamenal historik Martin Krsek. U příležitosti šedesátého výročí epochálního Gagarinova letu obohatila sbírky celá kolekce dokumentující výrobu umělých korundů. Mimo jiné to jsou tavicí pícky, vzorky prášku gamaoxidu hlinitého, jehož tavením safír vzniká, a další drobnosti. Muzejníci je demontovali přímo v provozu. Ten byl z ekonomických důvodů definitivně zastaven v roce 2015 a nyní čeká na sešrotování. Přitom zdejší produkce ještě v roce 2010 dosahovala 75 tun ročně v kvalitě, která neměla na světě konkurenci. Čínští výrobci však kontrovali třikrát nižší cenou.
Umělé korundy z Ústí nacházely po roce 1989 využití i v americkém kosmickém programu, sloužily také pro výrobu neprůstřelných skel, optiky včetně vojenské, LED svítidel i ke šperkařství. Například je lze v různých barevných variantách najít na kopii českých korunovačních klenotů. V pátrání po důkazech „ústecké kosmické legendy“ historici budou pokračovat. „Pochybujeme, že v českých archivech nějaký přímý doklad najdeme. Šlo o přísně utajenou věc, kdy naše oficiální úřady asi ani nebyly informovány o přesném účelu využití českého výzkumu korundu. Obrátíme se s dotazy na ruskou stranu,“ poznamenal ředitel muzea Václav Houfek.
